Eva Szekeresová

Ke každému znaku vymýšlím slyšícím příběh

VERONIKA CÉZOVÁ

„A co tlumočník?“ „Zkusím to bez něj,“ odpovídám bez váhání.

Sedím v pohodlném křesle učebny OZP Akademie. A začínám trochu litovat, že jsem tlumočníka odmítla. Čeká mě rozhovor s Evou Szekeresovou, které tu nikdo neřekne jinak než Evka.

Je to velká výzva. Daleko větší, než jít na rozhovor například s politiky. Protože ti vás SLYŠÍ.

Chci, aby rozhovor byl autentický. Aby byl…

„Ťuk, ťuk!“

Nadskočím. Už je to tu.

Přichází usměvavá brunetka, tipuji kolem čtyřiceti let. Hned mě vyvede z omylu. Letos jí bude padesát.

Ne! Pomyslím si. Mimika můj údiv prozradí. Nevěřícně si ji prohlížím, což ji hlasitě rozesměje. „Vážně. Fakt!“

Hned mě upozorňuje, že špatně mluví. A neslyší. Ale… Už pět minut se bavíme a zatím pochytávám téměř všechno. Tak nějak automaticky jí odezírám ze rtů. Diktafon začíná nahrávat desátou minutu. „Půjde to,“ raduji se.

 

Prosím, ještě jednou

Vzápětí ale chytám tak každé desáté slovo. To když se rozmluví, hodně gestikuluje a je jasné, že v tempu vysvětlování zrychluje.

Aniž bych musela svoje pochyby vyslovit nahlas, směje se mému zmatenému výrazu. „Ještě jednou?“ navrhuji prosebně.

Znovu, tentokrát velmi zřetelně a pomalu mi vysvětluje, že dříve v Tamtamech pracovala na pozici úklidové pracovnice. Čtyři roky čtyřikrát týdně chodila do bytů, kde uklízela, žehlila, myla nádobí.

„Potm bol… ruga.“ Vyvalím oči, nastražím uši. Zopakuje to. A napočtvrté konečně chápu. Bolela jí ruka, tak přestala uklízet. Dovysvětluje, že dlouhou dobu dělala na základní škole uklízečku a jak pořád ždímala hadr, měla oteklé prsty.

„A teď mám dvakrát operované břicho, artrózu a bolavá kolena. Jsem holt stará…“ směje se.

 

Znakuje i pro magistrátní úředníky

V listopadu minulého roku navázala spolupráci s OZP Akademií, kde je lektorkou kurzů komunikace s neslyšícími a znakového jazyka. Čas od času školí úředníky (třeba na pražském magistrátu) a pravidelně jednou týdně předává své znalosti pěti zaměstnankyním Tamtamů, mimo jiné koordinátorce úklidů, která má pod sebou hned několik neslyšících, se kterými se musí denně dorozumívat.

„Obzvlášť jedna je šikovná. Veronika. Chodí chvíli, ale jde jí to,“ pochvaluje si. Ale jedním dechem dodává, že už měla i lidi, kterým stále slovíčka opakovala, přesto jim to nešlo moc pod kůži. „Je to jako s cizími jazyky. Někdo má na to buňky, jde mu to přirozeně, jiný se všechno musí drilem nabiflovat,“ říká Evka. Ne takhle doslova. Ale myslím, že to interpretuji jakž takž správně.

 

Osudná vyrážka

Jak velký je Evy sluchový handicap? „Hodně velký. Bez tohoto neslyším vůbec nic,“ dává si vlasy za ucho a ukazuje mi hnědé sluchadlo, které nosí od dětství.

„Maminka měla v těhotenství vyrážku, doktor říkal, že to bude všechno dobrý, že to na dítě nebude mít žádný vliv. No a potom jsem se narodila jako neslyšící…“

Její maminka ani táta se znakový jazyk nikdy nenaučili. „Mamince ale rozumím, mluví na mě pomalu. A syn naštěstí slyší dobře.“

 

Táta, máma, holka, kluk

Během svého života se Evka potkala mnohokrát s lidmi, kteří byli nedočkaví a znakový jazyk chtěli zdolat rychle. Nejlépe hned po prvních pár hodinách. „Ale to vážně nejde. Nejdříve si musí lidé zapamatovat základní slovíčka a až postupem času se k tomu přidají věty a složitější souvětí. Nejdůležitější je zkrátka při výuce trpělivost.“

Už je zase ve svém živlu a s vysvětlováním zrychluje. Najednou mluví a znakuje. Zde nastává zlom. Najednou se přestávám dívat na její pusu a už se zaujetím sleduji jen divoce se pohybující ruce.

„Tohle je táta, tohle je máma…“ Vyjmenovává i barvy či dny v týdnu. Nejvíc se mi do hlavy vrývá asi pátek. Je velmi intuitivní. Rukama předvádí nataženou ruku, že pátek znamená výplatu. To dává smysl.

„Musím ke každému slovu vymýšlet příběhy, aby se jim to při výuce dobře spojovalo. Třeba neděle. To je znak jako pro modlení, protože se dříve chodilo každou neděli do kostela.“

„Máma,“ říká zřetelně. A ukazuje, že pořád mluví. „Babička.“ Má šátek, jasně.

Chytne se za ucho. „Holka!“ vykřikuji automaticky. Rozzáří se. Souhlasně kýve a má radost, že se začínám chytat. Dalším znakem ukazuje kšiltovku, zastínění tváře. „Kluk?“ Zkouším. Je to správě.

 

Třicet slovíček za hodinu

Na hodinovém kurzu takhle zvládne probrat i třicet slovíček. „Ale do příštího týdne jich pak dost zapomenou, takže si je pak musíme opakovat. Pořád dokola,“ směje se Evka.

Možná se mi to zdá, ale poslední větu si dávám dohromady jako „Opakování, matka moudrosti.“ Ale i kdyby to Evka neřekla… Nic to nemění na tom, že nelituji rozhodnutí bavit se s ní mezi čtyřma očima. Bez prostředníka.

Samozřejmě, že s ním by mi neuteklo jediné slovíčko. Rozhovor by mohl být dokonalý. Ale nebyl by.