Helena Šplíchalová

Vozík pro mě znamená svobodu

VERONIKA CÉZOVÁ

Scházíme se v parku na Kubánském náměstí. „Můžeme se posadit třeba tamhle,“ ukazuji na volnou lavičku ve stínu.

„Jak je libo. Kamkoli. Já už sedím,“ směje se devětatřicetiletá Helena Šplíchalová a jede k lavičce následovaná ročním leonbergerem Tassym.

„Ještě fotku, co říkáte? Ať pak nezapomenu…“

„Jasně. Jsem na vás připravená. Když mi v Tamtamech holky říkaly, že mě budete fotit, ještě jsem rychle letěla v pátek ke kadeřníkovi.“

„No a koukám, že máte i parádní stíny!“ obdivuji dokonale namalované oči. Sama jsem dnes sáhla jen po řasence.

„Děkuji,“ začervená se. „Dala jsem si záležet. Ale dřív mi na to stačily dvě minuty, dneska, než se namaluji, aniž bych si vypíchla oko nebo si něco udělala… Nemoc mi totiž postihla hlavně ruce…“

 

Vypadám hůř než pacienti!

Jako zdravotní sestra pracovala dlouhá léta na dětském oddělení v Nemocnici Na Bulovce. A potom na Homolce. „Tam se zjistilo, že nejsem úplně zdravá, že to, že jsem párkrát skončila v bezvědomí, bude něco vážnějšího. Musela jsem tak začít krotit svou pracovní výkonnost.“

Začala tím, že si našla práci blíže domovu. Nejprve u alergologa v Dejvicích, poté dostala nabídku k praktikovi kousek od „kulaťáku“. „Otevíral si novou ordinaci a to pro mě byla výzva. Mohla jsem mu ji celou zařídit. A hlavně – celou podle sebe. Mohla jsem do ní promítnout, jak bych si představovala, že by mělo fungovat naše zdravotnictví. Třeba že když lidé přijdou, zaťukají; každý měl moje telefonní číslo… A hlavně jsem razila zásadu – nic není problém.“

Zatímco sama pacientům rozdávala energii, jí samotné docházela. „Došlo to tak daleko, že jsem třeba ochrnula na půlku těla, pak se to zlepšilo, ale nikdy se to nevrátilo úplně do původního stavu. Pořád se to opakovalo dokola a já věděla, že nakonec skončím na vozíku. Mám totiž něco jako lupus – autoimunitní postižení, které je nejblíže roztroušené skleróze. Já k tomu mám ale postižení vnitřních orgánů. Zasaženy mám plíce, střeva, ledviny. Přidaly se i problémy s nervama a očima. Když byla ataka, posadila jsem se na vozík.“

Práce byla to jediné, co ji drželo nad vodou. „Jenže jak jsem si u praktika sedla z osmdesáti procent na vozík, bylo mi taktně naznačeno, že když už vypadám hůř než naši pacienti, měla bych jít jinam… A tak jsem si našla práci v administrativě. Starala jsem se o vyúčtování několika klinik po republice.“

 

Hurá do sněhu

Tělo začalo čím dál více stávkovat, nohy ani ruce pořádně neposlouchaly. „A v té době jsem byla šťastná, že jsem si mohla půjčit elektrický vozík, který pro mě najednou znamenal obrovskou svobodu. Třeba v zimě, když sněžilo, jsem se zabalila a nadšená jsem jezdila i se psy po Dejvicích třeba hodinu. Ten pocit svobody, štěstí, volnosti…“

V současné době Helena pár kroků ujde. „Na berle je to už však málo. Mám totiž více než nohy postižené ruce, takže bych se ani neměla jak opřít. Nefunguje mi ani jemná motorika. Nemůžu psát, stěží se podepíšu. Všechno musím řešit přes počítač.“

 

Všude pozdě

Helena zmiňuje, že je jí líto, že se na náš rozhovor dopravila o čtvrt hodiny později. Jen mávnu rukou. „Ale mě to vážně mrzí,“ trvá si na svém. „Doteď se nemůžu srovnat s tím, že jezdím všude pozdě. Myslím si, že to za určitý čas stihnu, ale je spousta věcí, které mi do toho vlezou. Třeba záchod. Moje střeva fungují, jak chtějí. Když tedy plánuji trasy, musím dopředu počítat i s tím, kde se třeba dostanu právě na záchod.“

Jak gestikuluje, všímám si ošklivého zranění na ruce. „To nic není. To jsem si servala ruku o roh linky… Teď mám zrovna takové horší období, více padám. Před Tassym jsem měla vycvičenou rotvajlerku, která mi dělala tzv. balančního psa. Mohla jsem se o ni opřít, kdykoli jsem padala, a ona mě zadržela. Tassy to ale ještě neumí.“

Kromě mnoha jiných léků bere Helena i imunosupresiva – léky potlačující imunitu. „Berou to například i lidé po transplantaci orgánů. Já mám ale ještě navíc vysoké dávky kortikoidů, z nich mám pak diabetes… Veškeré věci se mi tedy hojí strašně špatně. Tohle o ten roh byl vlastně jen takový malý ďublík, ale mně se to bude léčit třeba dva měsíce,“ říká věcně a rukou si sjede k lýtku. Má na něm jednu modřinu vedle druhé. „No, to mám skoro všude,“ krčí rameny.

 

Místo do Stromovky na operační sál

Před časem se chystala s Tassym do Stromovky. Napadlo ji, že by si ještě mohla připravit na cestu bagetu. „Tu jsem nakonec ani nerozřízla. Zato se mi povedlo rozříznout si celý prst. A aby toho nebylo málo, nůž přeťal cévu. Takže místo do Stromovky jsem jela na šití do nemocnice. A takovéto karamboly jsou na denním pořádku. Když se pokouším o nějaké vaření, skoro pokaždé se mi něco stane. Buď mi spadne nůž a zapíchne se mi do nohy, opařím se, ukrojím si kus něčeho, říznu se o konzervu…“

Přesto svůj boj v kuchyni nevzdává. „Aby se mi nic nedělo, nesměla bych nic dělat. A to já zkrátka nedokážu. Radši proto chodím pravidelně každý týden do servisu, kde mě dají dohromady.“

Helena zahlédne můj překvapený výraz. A proto se smíchem hned doplňuje: „Servis, to jsou moje rehabilitace. Dělám si z toho srandu, protože mi už nic jiného nezbývá. Jednou týdně mi dají žebra zpátky, udělají zázraky s páteří, kde mi už začínají srůstat obratle… Bez rehabilitační sestry by to už nešlo.“

 

Když tělo samo sebe ničí…

Co vlastně znamená, že má Helena autoimunitní onemocnění? „Vysvětlím to například na chřipce. Když ji člověk chytne, tělo spustí imunitní reakci, a třeba za tři čtyři dny u normálního člověka přejde. Mně se ale ta imunitní reakce nezastaví. Tělo začne ničit vlastní orgány. Začne bojovat proti ledvinám, chytím zápal plic, ve střevech se mi udělá zánět… A lékaři se tak jen dohadují, co odejde jako první…“

Během svého povídání zmíní několikrát stres. Byl tedy on hlavním viníkem? „Určitě. Pomohla jsem tomu svým zběsilým životním tempem. A nejvíc mi pak problémy spustil porod.“

 

Dva měsíce na početí

Helena měla nucené těhotenství. „Mám postiženou dělohu i vaječníky, zjistily mi endometriózu, krvácela jsem, praskaly mi cysty. Měla jsem po jedné operaci a rok nato mě čekala další. Lékaři mi proto doporučili těhotenství. Na početí jsme měli s manželem pouhé dva měsíce.“

Zadařilo se. „A vtipné bylo, že přesně na Apríla. Není tedy divu, že je synáček pěkný kousek,“ směje se Helena. Najednou zvážní. „Je to vymodlené dítě. Už doktor u Apolináře mi tehdy řekl: ženská, běžte do kostela a tam zapalte svíčku a děkujte bohu, že se to povedlo!“

Opět se odmlčí. „Na druhou stranu… Syn to po mně podědil. Takže kdybych to věděla, asi bych si dítě nepořídila… Bojuje s tím už od puberty a trošku mě za to nenávidí. Přitom vím, že není zlý. Ale ten pocit, že ho čeká vozík… Ale já věřím, že medicína pokročí a vymyslí něco, co u něj bude fungovat!“

 

Od čtyř do půlnoci

V sedmnácti letech Helena přišla o maminku. Sen o medicíně se rozplynul. „Už při zdrávce jsem pracovala, ale po odchodu maminky jsem se musela začít ohánět ještě více. Pak se narodil syn, následně exmanžel přestal fungovat a zjistil, že rodinný život je na něj moc. Každý den jsem tak vstávala ve čtyři hodiny a synovi, kterým měl různé alergie a problémy se střevy, jsem vařila na druhý den… Spát jsem chodila kolem půlnoci. Jeden doktor se mě ptal, jak dlouho si myslím, že mohu takové tempo vydržet. No, moc dlouho to nebylo,“ připouští.

Ataky se opakují s železnou pravidelností. Vždycky před Vánoci. „I když se snažím nestresovat, vždycky na Vánoce už je člověk po tom roce vyždímaný. Během minulých svátků mi ochrnulo všechno, zůstala nedotčená jen pusa. Řvala jsem bolestí, nešlo to utlumit…“

 

Nemůžu zdobit stromeček

Když Helena vypráví o tom, jak jí syn pomáhá každoročně zdobit stromeček, mísí se v jejích slovech statečnost s velkou bolestí. „Skvěle se o mě postaral, ale je pro mě strašné, když já – celý život takový akční člověk – pasivně sedím u stromečku a někdo za mě zdobí. Je pro mě těžké i to, že se syn přestěhoval k tatínkovi. Psychologové tvrdí, že mě má hrozně rád, ale že se nesmířil s tím, že je velká pravděpodobnost, že kdykoli mohu umřít. Můj čas je omezený.“

Následuje dlouhé ticho. Tassy jako by vycítil, že ho panička právě teď potřebuje. Zatímco ještě před chvílí v parku škádlil jezevčíka, nyní jako správný ochránce leží u jejích nohou. „Zvířata miluji celý život,“ hladí Tassyho něžně po zádech. „Dodávají mi energii. A asi si u nich kompenzuji to, že už nejsem zdravotní sestra. Když se nemohu starat o lidi, tak pomáhám aspoň zvířatům…“

 

Potřebuji řešit jiné lidi. Ne sebe

Potom, co přišla o práci u praktického lékaře, pracovala dva roky v administrativě. Práci mohla vykonávat převážně z domova, ale… Ideální rozhodně nebyla. „Bylo to hodně psychicky náročné, navíc jsme měli velmi přísného šéfa, kterému se nešlo zavděčit. A co je možná nejdůležitější – chyběl mi kontakt s lidmi. Narodila jsem se jako zdravotní sestra, potřebuji od lidí zpětnou vazbu, potřebuji řešit jiné lidi. Ne sebe.“

Z práce proto odešla. A hledala si jinou, která by ji znovu naplňovala. „Naivně jsem si myslela, že když člověk chce pracovat, místo si hned najde. Od července do prosince loňského roku jsem však o práci nezavadila. Hlásila jsem se do různých nadací na pozice, kde bych na telefonní lince řešila problémy handicapovaných. Pokaždé mi odepsali, že buď na to nemám vzdělání, nebo že mají lepší adepty. Z tohoto přístupu jsem byla hodně zklamaná. Handicapovaná zdravotní sestra? To nestačilo. Nepozvali mě na jediný pohovor…“

 

Ze života

Na konci roku přišel zlom. Odpověděla na inzerát Tamtamů na pozici koordinátorky úklidů. „Konkurz dopadl dobře, ale shodly jsme se s paní šéfovou, že jsem hodně temperamentní a trošku hrr a můj živější styl komunikace by možná uklízečkám nesedl. Dohodly jsme se proto, že v sesterské organizaci Tamtamů, v OZP Akademii, absolvuji kurz Lektor dalšího vzdělávání. A díky tomu učím chůvy v kurzu první pomoci a v dalším kurzu zase školím, jak komunikovat s lidmi s tělesným postižením. Už tři přednášky jsem měla i na pražském magistrátu.“

Helena školila úředníky, jak se mají chovat k tělesně postiženým. „Udělala jsem si to po svém, opravdu hodně ze života. A zpětná vazba? Naprosto úžasná. Úředníci za mnou na konci chodili a říkali, že to bylo skvělé. Takové pochvaly člověka psychicky hodně zvednou!“

 

Jak o sebe člověk přestane pečovat…

Není to ale jen samotné školení, které Heleně dokáže vytvořit úsměv na tváři. „Neméně důležité je pro mě i to, co tomu předchází. Jakmile jdu do práce, snažím se hezky obléknout, namalovat… Jak já říkám – udělat ze sebe člověka. Protože se dá strašně rychle spadnout k tomu, že o sebe člověk přestane pečovat…“

Na chvíli se zamyslí. „No, zdravotně vyhlídky nemám moc dobré,“ zasměje se. V tom jednom úsměvu najdete všechno. Smutek, bolest, strach. Ale kromě toho i odhodlání. Chuť nevzdat to. „Na druhou stranu – konečně můžu chodit do práce se psem. To jsem vždycky chtěla!“