Iveta Noháčová

Na pohovoru jsem prohlásila, že budu dělat všechno od uklízečky po vedení státu

VERONIKA CÉZOVÁ

Jak rychle se může rozplynout životní sen? Hodně rychle. Před lety to poznala i šestatřicetiletá Iveta Noháčová. Po euforii z přijetí na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy následovaly podivné stavy. Ještě za sebou neměla ani první zkouškové období a už ji svírala panika. Hroutila se, že se tolik látky nikdy nenaučí. A po čtyřech měsících z fakulty odešla.

„Přišlo mi, že není v mých silách se naučit takové šílené množství. Přitom jsem ale k žádné zkoušce ani nedošla. Akorát jsem měla za sebou pár průběžných testů. Na studijním mi to proto rozmlouvali. Nechápali, proč odcházím, když mám z testů dobré známky. Ale na mě toho zkrátka bylo moc. Měla jsem divné stavy, byla jsem hrozně negativní, ze všeho strašně vycukaná. Přestože jsem na gymnáziu maturovala z angličtiny, na vysoké škole jsem měla panický strach něco v tomto jazyce přednést.“

Permanentní stres vyústil v naprosté vyčerpání. „Odjakživa jsem přitom na sobě pozorovala, že jsem úzkostnější, před maturitou jsem neadekvátně plašila… Ale nikdy předtím jsem nedošla do fáze, že bych nemohla vstát z postele, že bych byla naprosto bez energie. Říkala jsem proto rodičům, že potřebuji pomoc odborníka. Ti měli ale jiný názor. Mysleli si, že jsem se jen zhroutila z množství učení.“

Na vlastní pěst navštívila psychiatra, který ji ihned nasadil léky. Po týdnu se však Ivetě přitížilo, tak vyhledala pomoc v krizovém centru na Olšanském náměstí.

„S sebou jsem měla sepsaných asi deset bodů, co všechno mě trápilo už od dětství. Narazila jsem ale na psychiatra, který si papír přečetl a řekl mi, že jsem pravděpodobně jen smutná z toho, že jsem se vzdala svého snu na medicíně a beru to jako své selhání. Že jinak žádný větší problém nemám. A prášky mi vysadil.“

 

Hele, tohle není normální

Iveta stála před rozhodnutím, kam dál. „Máma mi poradila, ať jdu do práce, jinak se mi stav ještě zhorší. Udělala jsem proto pohovor do obchodu s koly jako asistentka.“

Vydržela pouze zkušební dobu. Stále ji totiž provázely úzkostné stavy, nemohla se soustředit na práci. Po třech měsících se přes kamarádku dostala do marketingové společnosti, kde dělala asistentku.

„Přestože jsem v té době potkala svého budoucího manžela a trošku se stabilizovala, i tam jsem měla takové divné stavy. Plašila jsem, že se něco nestihnu naučit, že něco zanedbám, brečela jsem, když toho bylo v práci dost. Když jsme se s přítelem doma pohádali, nedokázala jsem to v sobě udržet a brečela jsem i v práci. Kolegyně mi pak v takových chvílích říkala: Hele, tohle není normální, zajdi si s tím někam… Ale já ji neposlouchala.“

Psal se rok 2005. Iveta nejedla, nespala, nevěděla, co se s ní děje. Problém neuměla pojmenovat. Zato kolegyni už bylo jasné, že má depresi. „Zajdi si k psychiatrovi!“ naléhala. Měla o ni strach. I proto, že kvůli práci obchodní zástupkyně ve farmaceutické firmě denně trávila spoustu hodin za volantem.

 

Úžasné, krásné, zářivé

Lékaři potvrdili, že se opravdu jedná o depresi. Nasadili antidepresiva a Iveta se rázem vyhoupnula do euforické nálady.

„Najednou bylo všechno úžasné, krásné, zářivé. Teď, když o tom vyprávím, to asi vypadá, že by se takhle báječně chtěl cítit každý. A někdy o tom mluví i pacienti, co mají depresi, že by chtěli i mánii. Ale ono to zase tak příjemné není. Člověk je nastřelený, nespí, myšlenky jedou na plné obrátky, nejdou zastavit. V práci to někdy lidé využívají ku prospěchu, jsou hodně výkonní. Následně se tělo ale vyčerpá a přijde deprese.“

Dva roky se Ivetě střídala období depresí s úžasnými stavy lehkosti bytí. Jeden z psychiatrů měl jasno. „Máte afektivní bipolární poruchu! Musím vám nasadit jiné léky!“

A Iveta? Podepsala revers. Žádné léky nechtěla. „Řekla jsem mu, že přece nejsem blázen, abych na dobrou náladu brala léky. Bylo mi konečně dobře a on mě chtěl léčit!“

V tu dobu samozřejmě netušila, že po té úžasné náladě přijde depresivní fáze. Poprvé tak byla hospitalizovaná. Za dva roky nato, v roce 2007, si už poslechla diagnózu. Bipolární afektivní porucha.

Jak ji přijala? „Vím, že hodně lidí cítí úlevu, když konečně ví, co jim je. Pro mě to ale moc uklidňující diagnóza nebyla. Do té doby jsem si totiž nechtěla připustit, že mám nějaký problém. A pak, když jsem věděla, že moje stavy nejsou normální, jsem to zase chtěla zvládnout sama.“

 

Pud sebezáchovy zvítězil

Hospitalizacím se nevyhnula. Specializovanou lékařskou pomoc vyhledala následně rok po diagnóze, pak přišlo klidnější období, po kterém byla hospitalizovaná v roce 2012 hned dvakrát, další pobyt následoval v roce 2015 a poslední letos.

„Hospitalizovaná jsem byla vždycky, když jsem měla pocit, že už to s těmi myšlenkami nevydržím. Dříve jsem nebyla ani schopná se koncentrovat na to, abych se zabalila do nemocnice, museli mi pomáhat rodiče a manžel. Když to teď ale přijde, už si sbalím tašku, zavolám do nemocnice a jdu.“

Nejhorší myšlenky provázely Ivetu na přelomu let 2007 a 2008. „Chodila jsem po vysokých barácích, toulala se k vlakům a přemýšlela jsem, jestli bych byla schopná život ukončit. Ale ten pud sebezáchovy mám naštěstí velký, takže jsem se nikdy o nic ani nepokusila.“

 

Experimentování s léky

S Ivetou se vidíme krátce po její poslední hospitalizaci. Přesně čtrnáct dní. Vypadá dobře. „Ještě to ale úplně normální, optimální není,“ říká sebekriticky. „Blížím se k normálu, ale stále je tam trochu sklon k depresi.“

V Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích strávila sedm týdnů, během kterých se zúčastňovala psychoterapeutických skupin. „Je fajn, že je člověk mezi lidmi, se kterými své problémy může sdílet. Navíc je pod dohledem lékařů, kteří mohou s dávkami léků více experimentovat a přizpůsobovat momentálnímu zdravotnímu stavu.“

 

Z obchodní zástupkyně recepční. A pak…

Nemoc kolikrát ukáže lidem v životě nový směr. „Já ale zatím vidím pouze to, co mi vzala. Dělala jsem ve farmaceutické firmě asistentku, pak jsem se vypracovala na obchodní zástupkyni. Už už jsem se viděla i v roli produktové manažerky v kanceláři… Jenže nemoc mi zkřížila plány. Byla jsem dlouhodobě nemocná, tak se ze mě stala recepční. A pak mě vyhodili úplně. Ztratila jsem sebevědomí. Nemoc se navíc stále vrací, nejsem stabilizovaná, bojím se založit i vlastní rodinu. Ve stavech, kdy mi není dobře, se nepostarám ani sama o sebe. Jsem tedy rozhodnutá, že si děti nepořídím.“

Nevydrželo ani manželství. „Ve chvíli, kdy jsem se pomalu dostávala z toho nejhoršího, našel si bouli v podpaždí. Pár let předtím mu lékaři vyoperovali maligní znaménko a po letech se mu vytvořila metastáze… Střídali jsme se tak na onkologii a psychiatrii. Bojoval s nemocí a neměl sílu na ty mé deprese. Sám si musel psychiku udržovat. Bohužel dva roky po rozvodu umřel.“

 

Ředitelce zachránila život

Do Tamtamů se dostala před třemi roky. „V inzerátu stálo, že firma sídlí na Kubánském náměstí. Bydlím za rohem, tak jsem si řekla, že je blbost životopis posílat, popadla jsem ho a zašla tam osobně. Přišla jsem taková rozevlátá, energická a řekla jsem ředitelce Mirce, že chci dělat cokoliv od uklízení až po vedení státu,“ směje se Iveta.

A byla to právě Iveta, která na pohovoru s Mirkou pozorovala, že se s ředitelkou něco děje. „Vypadalo to, jako by ji právě lízla mrtvice. Nepřikládala tomu sice význam, ale já – byť v té rozjařené náladě – jsem jí řekla, ať si rychle zajede do nemocnice. A nakonec to náběh na mrtvici fakt byl.“

 

Z mánie do deprese

Mirka nabídla Ivetě pozici úklidové pracovnice. Vydržela měsíc. „Pak jsem z mánie opět sklouzla do deprese a byla nemocná. A to se opakovalo. Chvíli jsem uklízela, chvíli byla nemocná. Jak ale v depresi ležím, ochabují mi svaly, takže jsem si před dvěma roky oddělala záda. Následovala další fáze deprese, hodně dlouhá, od podzimu 2014 přes devět měsíců. S Mirkou jsem se tedy domluvila operativně na nové pozici.“

V současnosti Iveta školí nové úklidové pracovníky. U sebe doma názorně ukazuje, na co se zaměřit, jak se mají chovat u zákazníka, jak řešit případné krizové situace. „Práce je to fajn, ale nárazová. Uvědomila jsem si, že by mi asi pomohlo, kdybych měla pravidelnost. Naštěstí je Mirka otevřená všem nápadům, takže věřím, že spolu v nejbližší době vybalancujeme jinou pozici,“ říká Iveta, která žije pro svého pejska.

„Jo a taky pro přátele. Když jsem v pohodě, jsem velmi společenský typ. Když je mi však blbě, zalézám před světem do nory.“