Kamila Chumanová

Naučila jsem se vyžít s pětistovkou měsíčně.

„Nebyla jsem žádný Einstein,“ směje se pětačtyřicetiletá Kamila Chumanová, když vzpomíná na dětství a svá školní léta. Věděla, že nikdy nebude vědkyně, právnička ani lékařka. A ani se tím netrápila. Jejím snem bylo pracovat mezi záhony.

Sen o zahradnici se však v pubertě rozplynul. Měla skoliózu. V sedmnácti ji lékaři operovali. „A pak jsem několik měsíců nosila na těle sádru, měla jsem sešroubovaná záda… Doteď mám v zádech něco jako pružinku, tady, podívejte se,“ vytahuje tričko a ukazuje mi jizvu táhnoucí se přes celá záda.

Po operaci se musela šetřit. „U záhonů bych se musela stále ohýbat a o tom nechtěli lékaři ani slyšet. Takže na mě nakonec zbyl obor kloboučnice v Michli.“

Dvouletý učební obor ji nakonec zaujal. Praxe ve firmě ale naopak otrávila. „A to jsem tam strávila jen rok, protože pro nás neměli skoro žádnou práci. A když už, tak jsem šila stále dokola cedule na klobouky. Byla to blbá, monotónní práce,“ popisuje a dodává, že vrcholem rozptýlení byla výroba deštníků.

 

Z kloboučnice matkou

Z kloboučnice přešla plynule do jiné role. Do role matky. „Mimčo jsem neplánovala, přišlo tak nějak samo,“ směje se šibalsky Kamila. „Bylo mi stále blbě, ale ani doktoři dlouhou dobu nepoznali, že jsem těhotná. Zjistili to až po pěti měsících.“

S manželem dostali byt na Barrandově. A tam také začala poprvé uklízet. „A veze se to se mnou doteď,“ vypráví naoko vážně.

Uklízela domácnosti, banku i školku. A zatímco v práci se jí dařilo, soukromý život se hroutil. 

„Manžel mě fyzicky napadal, tak jsem se s ním rozvedla. Bohužel na to doplatil syn, který blbě snášel, že nad sebou neměl pevnou ruku. Zlobil, chodil po nocích, člověk ho naháněl s policajtama… Nakonec šel z domova. A teď je za Prahou na ubytovně. Nevolá ani nepíše, nevím, co s ním je…“

V jejím hlase už byste ale stopy lítosti nenašli. Spíš rezignovanost. „Bylo by fajn, kdyby byl zase doma, na druhou stranu mám malou dceru a jsme v bytě 2kk. Takže je potřeba, aby se ve svých 24 letech konečně postavil na vlastní nohy.“

 

O vodě a housce

Tři roky nemohla najít práci. „Ale nájem se platit musel. Pořád jsem tedy chodila na úřad práce. Tam mi ale řekli, že mám přeci částečný důchod a ten mi musí stačit. No jo, jenže když jen nájem máte sedm tisíc… Bývalý manžel mi nic nedával, ani soud ho nedonutil, takže jsem s dcerou žila s pětistovkou na měsíc.“

Zvládala to horko těžko. „Byla jsem o vodě a housce, občas jsem si ďobla něco jiného… Ale už ani nevím, jak jsem to mohla vydržet, když teď za jeden nákup dám pětistovku ani nemrknu.“

Musela se naučit žít velmi skromně, na hranici téměř nemožného. „Ale snad ještě horší bylo to, že jsem se cítila tak blbě, že nepracuji. Že od státu jen beru peníze.“ 

 

Náš zákazník, náš pán

Letos v září to budou tři roky, co se zabydlela v sociální firmě Tamtamy na pozici úklidové pracovnice. Na svůj první úklid vzpomíná, jako by to bylo včera. Šla k zákaznici a nemohla najít mikroutěrku na leštění. „To člověka vykolejí! A přitom jsem ji měla zastrčenou celou dobu vespodu batohu… Zkrátka na novém pracovišti je to ze začátku vždycky trochu stres, než to okoukáte…“

Po pár měsících se však Kamila rychle otrkala a nyní je pevnou součástí týmu. „V Tamtamech se o vás povídá, že jste jedna z nejlepších…“ říkám obdivně. „To já přece nemůžu posoudit!“ čertí se naoko. „Ale je pravda, že mám hodně zákazníků, to je fakt…“ 

Nejraději chodí ke stálým klientům. „Když uklízím poprvé, tak třeba za sebe ani rozdíl moc nevidím, i když zákazníci říkají, jak to prokouklo. Ale když pak uklízím každý týden nebo čtrnáct dní, tak jsem konečně spokojená. Jo jo, první úklidy, to jsou kolikrát výzvy… Hodně zapráskané a nejde to uklidit nahonem. Lidé si řeknou třeba o tříhodinový úklid a ten musíme dodržet, i když vidíme, že by to potřebovalo vypulírovat třeba dvakrát tolik. Ale nedá se nic dělat. Náš zákazník, náš pán!“

 

Na okna nelezu

Kvůli zádům Kamilu neuvidíte uklízet v panelácích. „Tam je to pro mě špatné, pořád stejný pohyb, to bych se za chvíli zhuntovala. Naopak v bytech si jedu podle svého tempa. Když mě začnou bolet záda, jdu na žehlení, pak přejdu na prach… Zkrátka to střídám, abych neměla jednotvárnou práci.“ 

Kromě mytí oken se nezalekne ničeho. „Na ně bych potřebovala štafle a to bych se bála, že z nich slítnu. Okna tedy v Tamtamech zákazníkům dělají jiní. Ale i bez oken se na každém bytě pořádně vyřádím. Co jsem ve firmě, zhubla jsem už deset kilo! A ještě mě za to šéfová platí. To je, co?“ směje se.

Po chvíli zvážní. Koukne se na mobil a omluví se, že už bude muset běžet na Lužiny. „Musím vyzvednout ze školy Míšu.“ 

 

Sama na děti

Stejně jako Patrika, ani Míšu neplánovala. „S přítelem jsme spolu byli krátce, necelé tři roky. Pak začal pít, bylo s ním jen samé rozčilování, tak jsem ho čapla a vyhodila.“

Míšu měla v pětatřiceti letech. „Na genetice mi řekli, že bude v pořádku. Ale postupem času doktoři zjišťují další a další věci. Dcera má silnou dyslexii, zúžené hrdlo, vidí věci zrcadlově, špatně slyší… Ale hlavně, že není na vozíku. To bych už se svými zády k nám do čtvrtého patra bez výtahu nezvládla.“

 

Kde to jsem?

Kamila chce uklízet, dokud to zdravotní stav dovolí. Věří, že to bude ještě hodně dlouho. „Před holkami z kanceláře si dělám srandu, že je tam všechny ještě přežiju. Že tam za nimi budu chodit i o holi… A proč by ne? Máme skvělý kolektiv a nic vám tak nezlepší den, jako když jsou zákazníci spokojení. Nedávno mě pobavilo, když paní po úklidu prohlásila, že snad ani není ve svém bytě… Prý takhle naklizený nebyl nikdy. A to jsem si ho vzala do parády teprve poprvé!“