Kateřina Smoleňáková

Díky operaci se na svět zase usmívám

 

VERONIKA CÉZOVÁ

Od čtyř let šilhala. Jako hodně dětí v jejím věku. Očařce se na tom však něco nezdálo. A tak poslala Kateřinu Smoleňákovou do Motola. „Tam nám s mamkou řekli, že je to možná nádor na mozku. Pamatuji si, jak mamka plakala. Pak jsem ale byla na CT, kde to vyloučili. A potom už mám jen útržky vzpomínek na to, jak jsem nosila přes oko takovou klapku, kterou se překryje zdravé oko, aby se více namáhalo to nemocné…“

Diagnóza byla nakonec tupozrakost na pravém oku. Nemoc, která Katku dlouho vůbec neomezovala. „Na základce jsem sice měla nosit brýle, ale bylo to období, kdy ještě nebyly in, nebyl žádný výběr, takže jsem je měla na sobě jen párkrát. Nebyly ani potřeba, na tabuli jsem viděla normálně.“

Pubertu už trávila na gymnáziu, kam odešla z páté třídy. V té době se oči tu zlepšily, tu zhoršily. Začaly se jí dělat záněty. „Mezi duhovkou a čočkou, na sklivci… Původní tupozrakost se mi tedy vyléčila, ale přibyla autoimunitní diagnóza. Tělo si v oku dělá samo záněty. A příčina? Ta se neví, jen se léčí důsledky.“

Ve čtrnácti letech přišlo prudké zhoršení zraku. To už ve škole dostávala zadání vytisknuté větším písmem, nebo Katku profesoři rovnou zkoušeli ústně. 

 

Za očařem přes celou republiku

Ač původně ze severních Čech, Katka s maminkou se rozjely za léčbou přes celou republiku do Zlína za primářem Stodůlkou. „Léčil i bývalého pana prezidenta! Do té doby jsem měla na Vinohradech udržovací léčbu na kortikoidech proti zánětům. Věřily jsme proto s mamkou, že mi ve Zlíně pomohou konečně třeba nějakou operací. V Praze mě do té doby totiž operovat nechtěli.“ 

Záněty se rozšířily do obou očí, na pravé přestávala vidět. „Tím, že člověk vidí na obě oči, tak mu zprvu nepřijde, že je situace tak vážná. Nakonec jsem ve Zlíně podstoupila tři operace, na oči mi dali umělé čočky a na jednom mi měnili i sklivec. Velké zlepšení se ale bohužel nekonalo.“

Jak šel čas, pravé oko bylo stále podrážděnější. Slzelo a Katce dělalo velké problémy se koukat před sebe. „Stále jsem jen koukala do země, na pravé oko jsem už moc neviděla… Mezitím jsem chodila na kontroly na Vinohrady. A tam mi doktor řekl…“

Na chvíli se odmlčí. „A tam mi doktor řekl, hrozí, že by se zánět dostal i do levého oka. A tak bude nejlepší, když…“

Katka se zhluboka nadechuje. Vyřknout takové věci, před cizím člověkem, je těžké. I po sedmi letech. Ale cítím, že největší souboj Katka právě prožívá se sebou. 

„Že bude nejlepší, když… místo pravého oka dostanu umělé,“ zašeptá.

Katce bylo čerstvých patnáct let. Jen dva týdny po narozeninové oslavě. „Chvílemi jsem měla hodně černé myšlenky. Člověk dostane občanku a má pocit, že si konečně může začít užívat života. A bum! Taková hrozná rána!“

 

Když může on, tak já taky!

Vzala si měsíc na rozmyšlenou. „Zprvu jsem si vůbec nechtěla připustit, že bych něco takového měla podstoupit. Přišlo mi to…“ Větu nedokončí a zadívá se zastřeným pohledem z okna.

Nakonec se s rodiči rozhodla, že nebudou čekat na to nejhorší. Že se nebude trýznit tím, jestli se oko ještě více zhorší. Ani že nebude čekat na to, jestli se vynalezne něco, co by nemocné oko zachránilo. 

„To čekání na tom všem bylo vlastně to nejhorší. Pak se ve mně ale něco zlomilo. Koukala jsem v televizi na reportáž. Byl tam kluk, který neměl obě nohy, a přesto běhal. A tak jsem si řekla, když může on, tak já to dám taky…“

Po operaci chodila se zalepeným okem asi měsíc. „Naštěstí byly prázdniny. A naštěstí bylo i krásně, takže jsem nosila celou dobu sluneční brýle. S kamarády jsme objezdili letní festivaly a doteď jsem jim vděčná, že se ke mně nepostavili zády, když jsem je nejvíc potřebovala.“

Ani v září, na začátku dalšího ročníku, zvídavé pohledy od spolužáků nemusela řešit. „Ani s šikanou jsem se naštěstí nesetkala. Asi to bylo právě tím, že jsem chodila na gympl, kde byli spolužáci rozumní. Stát se mi to ještě na základce… Já byla jedničkářka. A jako šprtka kdybych měla ještě brýle… No to by bylo!“

 

Zanícená čočka

Pravé oko si po operaci „sedlo“, levé však před maturitou začalo zlobit. „Dostala jsem tam nějakou super čočku, která se mi ale zanítila. Musela jsem tedy na další operaci, kde mi čočku vyčistili. Přišlo to zrovna ve špatnou dobu, chvíli před maturitou… Ale nakonec jsem odmaturovala se samýma jedničkama.“

Není divu, že se dostala na všechny čtyři obory, které chtěla. Nakonec si vybrala Národohospodářskou fakultu na VŠE. „Podle jednoho žebříčku byla nejtěžší. A to pro mě byla výzva. A stále je - v létě mě konečně čekají státnice. A tak bojuji. A snad dobojuji,“ směje se.

 

Získala pozici, na kterou se nehlásila

A aby toho nebylo málo, přibrala si ještě práci v Tamtamech. „Na podzim 2014 jsem se bavila s tetou, která pracuje v HR, že hledají do firmy asistentku. Říkala jsem si, že bych podobnou brigádičku mohla stíhat, a získat tím i potřebnou praxi. Nakonec sehnali někoho jiného, ale protože je teta akční, přeposlala mi inzerát, že v sociální firmě Tamtamy hledají někoho na nábor lidí.“

Jeden den poslala životopis, druhý už byla na pohovoru. „A třetí den mi volala ředitelka Mirka, že jsem se jim líbila, že mě berou. Pozici náboráře sice obsadili někým jiným, což jsem chápala, protože do té doby jsem s tím neměla žádné zkušenosti, ale nabídli mi pozici koordinátorky úklidů, protože kolegyně, která to dělala, byla dlouhodobě hospitalizovaná.“

 

Haló! Kde je paní uklízečka?

Třetí den v práci. A na Katku čekala zatěžkávací zkouška, kterou si nepředstavovala ani v tom nejhorším snu. V Praze byla taková námraza, že nejezdily ani tramvaje. „Od rána mi volali naštvaní klienti, co se děje, že paní uklízečky nedorazily. A já? V té době jsem měla sama problém například zavolat operátorovi, že mám něco s telefonem. Takové úkoly jsem stále odkládala… A teď tohle… Musím říci, že mě tahle pozice neskutečně vytrénovala.“

Pod sebou měla pětadvacet uklízeček. Seznamovala se s nimi postupně, hlavně na konci měsíce, kdy nosily docházku. „Tím, že jsem neměla klasické zaškolení, jsem se v tom plácala, ale nakonec jsem si udělala svůj systém.“

 

Já nevidím, on neslyší, co budeme dělat?

Na rovinu přiznává, že to trvalo pár měsíců. „Někdy bylo dost složité být tím filtrem mezi zákazníky a uklízečkami. Do té doby jsem například neměla žádné zkušenosti s jednáním s handicapovanými. A najednou jsem musela komunikovat třeba s neslyšícím člověkem. Začátky tak byly vážně vtipné. Říkala jsem si v duchu: Já nevidím, on neslyší, co budeme dělat?“

Asi jako každý koordinátor musela řešit náhlé onemocnění úklidových pracovnic. „Uklízečka mi třeba večer potvrdila, že na směnu dorazí, ale druhý den se jí udělalo zle a nepřišla. Chápala jsem, že se to může stát. Ale zároveň jsem chápala zákazníky, kteří byli naštvaní. Sice počítají s tím, že jsme neziskovka, že se to může stát… Ale třeba na mě hrnuli informace o tom, co teď mají dělat, že jim večer přijde návštěva… Bylo mi to líto, ale v duchu jsem si po takovém nátlaku říkala: A mám tam snad teď jet uklidit já?“ směje se Katka.

Skloubit práci se školou bylo postupně čím dál těžší. Po půl roce, o prázdninách, se na konci druháku rozhodla skončit. „Nechtěla jsem ale ohrozit chod firmy, a tak jsem ještě zaučovala jednu paní. Celý měsíc. A v den, kdy měla místo mě nastoupit, nám řekla, že nemůže. A tak jsem byla další měsíc k ruce nové koordinátorce Irče, která se naštěstí chytla skvěle, takže jsem odcházela s čistým svědomím.“

 

Šťastná mezi šanony

Věděla, že neodchází na dlouho. „S Mirkou jsme se domluvily, že až mi skončí zimní zkouškové, mohla bych v Tamtamech opět něco dělat. Původně to měl být controlling – kontrola finančního rozpočtu, ale nakonec na mě spadla po odchodu jedné kolegyně personalistika.“

Od března tak sepisuje s novými zaměstnanci smlouvy, přihlašuje je k sociálnímu a zdravotnímu pojištění, připravuje podklady pro kontroly.

„Je vtipné, že i původně v roce 2014 jsem také nastoupila na pozici, na kterou jsem se nehlásila. Teď chtěli člověka na controlling – zpracovávat do grafů různá interní data, dělat tabulky… A dělám zase něco jiného. Jsem ale šťastná, že jsem se našla. Zjistila jsem totiž, že v náboru mohu mít také svůj systém, všechno přehledné a v šanonech… Asi je pro mě zkrátka lepší kamarádit se s šanony, než koordinovat lidi.“

 

Po škole do „normální“ firmy?

Ještě než přišla do sociální firmy, vůbec netušila, že existuje něco jako chráněný pracovní trh. „Než jsem tu získala svoji první práci, bála jsem se, že přijdu do nějaké firmy, řeknu jim, že špatně vidím a oni mi řeknou: Nashledanou! Jsem proto moc ráda za šanci, kterou mi Mirka dala.“

V Tamtamech chce Katka zůstat ještě minimálně dva roky, po dobu magisterského studia. „A pak bych si ráda zkusila pracovat v „normální“ firmě. Ale uvidím. Beru věci tak, jak přicházejí. Už na gymplu jsem si říkala: Jak jednou budu hledat práci, když špatně vidím? A nakonec studuji, pracuji a ještě u toho stíhám sportovat,“ vyjmenovává Katka, která se našla mezi dračími loděmi.

„Jde o sport, kde nás je dvacet na jedné lodi a snažíme se jet co nejrychleji. Vepředu bubeník, vzadu kormidelník. Bubeník křičí, kormidelník také,“ směje se Katka, která to dotáhla minulý rok až na mistryni republiky.

 

Třeba budu ministryně

Na gymnáziu Katku štvalo, že nevěděla, kam dál. „Spolužačky chtěly být doktorky, právničky… Ale já jsem tápala. Na vysoké škole mě začala bavit ekonomie, ale teď jsem díky Tamtamům objevila kouzlo sociální politiky, neziskovek… Tak nevím, třeba budu ministryně,“ směje se.

Energická, pozitivní, vyrovnaná. Taková je Katka v mých očích. Jako by mi četla myšlenky a z budoucnosti se vrací zpět do minulosti. „Ta operace mi paradoxně asi pomohla. Oko mě přestalo dráždit a iritovat a tím jsem asi začala něco vyzařovat. Najednou mě všichni okolo chválili, jak mi to sluší… Vnímám, že díky operaci se na svět zase usmívám. A tak si říkám, že to tak všechno asi mělo být…“