Klára Grammetbauerová

Po vyřčení diagnózy slýchávám od okolí otázku: Fakt? A to jako zapomínáte?

VERONIKA CÉZOVÁ

Představte si, že sedíte v práci, píšete na počítači a najednou… necítíte nohy. Přesně toto zažila před pěti lety dvaačtyřicetiletá Klára Grammetbauerová. „Nemohla jsem se na ně postavit, ten divný pocit stále neustupoval. Po obědě jsem proto chtěla jít domů.“ 

Šla se osvěžit na toaletu. No, šla… „Spíš jsem vrávorala. Dotlapkala jsem tam po zdech. Zhluboka jsem se nadechla a sama sebe přesvědčovala, že přece nebudu panikařit. Že počkám ještě půl hodiny, a pokud se to nezlepší, pojedu autobusem k doktorovi. Během těch třiceti minut jsem ale pochopila, že tam nedojdu.“

Kolegové byli v šoku. Zavolali sanitku a ta Kláru z Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu odvezla z Letňan do nemocnice na Karlovo náměstí. „Už v sanitce jsem jim řekla, co mám za diagnózu. Hlavně mi šlo o to, abych neležela, aby ta ztuhlost nepostupovala dále do těla…“

Před dvanácti roky jí lékaři stanovili  diagnózu. Většinou se ale jakékoli zdravotní výchylky samy upravily do původní podoby. Až před pěti lety propukla u Kláry roztroušená skleróza naplno. 

„Po vysoké škole jsem měla různé problémy, které vedly v pětadvaceti letech k identifikaci „eresky“. Hůř jsem viděla, měla jsem urologické problémy a další…“

 

Onemocněla. A rozhodla se pro doktorát

Měla skvěle nastartovanou kariéru v PricewaterhouseCoopers, kde rok pracovala jako auditorka. „Na praxi to je naprosto super, ale pro chatrnější organismus je to nápor. Hodně lidí nezvládá všechny ty stresové situace, které mohou u někoho například odstartovat právě i roztroušenou sklerózu.“

Z práce tedy odešla. Měla totiž hned jasno, co dál. Zabývala se joint venture, které byly aktuální hlavně před vstupem České republiky do EU. Přihlásila se tedy na VŠE na doktorát.

„Nemoc se mi rozjížděla a já si potřebovala ověřit, že ta nemoc opravdu nepostihuje mozek, protože jsem věděla, že jsem schopná se uživit jen tím, co mám v hlavě. Na částečný úvazek při škole jsem tak začala dělat pro cizince. Byla to pro mě úžasná zkušenost. Dostala jsem se až ke špičkám v oboru, které sem přišly a nastavovaly tu pravidla. Za nejkratší možnou dobu na doktorát – tři roky – jsem ho obhájila. A tím jsem si potvrdila, že je hlava v pohodě,“ směje se Klára.

Byly to krásné tři roky, během kterých působila na katedře jako interní doktorandka, vyučovala, měla čas na bádání… „A také na obíhání doktorů“. 

Po doktorátu se dostala do ratingové agentury Moody´s, kde strávila rok. „Práce to byla fajn, ale začínalo to opět po nějaké době najíždět do starých kolejí jako v PricewaterhouseCoopers. Jakoby mi tělo dávalo signály: Bacha, odejdi, než se ti to zase rozjede.“ 

Následovalo šest let v „předprodejním“ období v Telecomu. Po šesti letech na pozici personalistky ale Klára potřebovala v životě nový impulz. 

 

Z ratingové agentury do výzkumáku

Ten přišel, když ji oslovil kamarád, ať jde dělat k nim do Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Letňanech. „Hledali spoluřešitele na  grant z ministerstva školství. Potřebovali člověka, který by jim ekonomicky hodnotil výzkum. A to já podle kategorie tohoto grantu ideálně splňovala – byla jsem ženská do 35 let a s doktorátem.“

Poslední den, kdy z „výzkumáku“ neodešla po svých, znamenal konec kariéry v Letňanech. „Nemohla jsem tam už dále dojíždět. Chodím pomocí hůlek, cestování mě zmáhá a každodenní cestu z Dejvic bych nezvládla.“

Kam dál? Netušila. Věděla ale, že doma rozhodně zůstat nechce. „Bylo mi jasné, že nemůžu jít na volný pracovní trh. Kdybych jim napsala, že jsem ZTP/P, řeknou mi rovnou nashledanou. Proto jsem napsala na Konto Bariéry, jestli nemají zaměstnání.“

Přišla nabídka. Na pomocného dělníka. „Tak jsem se zasmála. Poslala jsem proto paní životopis, že mám doktorát a že bych se tedy viděla někde jinde. Tak se mi omlouvala, ale nemohla to samozřejmě vědět“.

 

Nechci soupeřit se zdravými

Přes vzdělávací agenturu Via Lucis se dostala k digitálnímu marketingu. „Líbilo se mi, že je to nové na trhu, takže nebudu v situaci, kdy bych pořád soupeřila s těmi zdravými. A byla to pro mě – ostatně jako mnohokrát v životě – další příležitost, jak se profesně posunout.“

Rozhodující pro Kláru také bylo, že na konci byla placená devítiměsíční praxe. „Podle toho jsem si také školení vybírala. Nepotřebuji mít z něčeho jen papíry o absolvování. Mám tituly před jménem, za jménem, ale potřebovala jsem práci.“

Po tři čtvrtě roce praxe skončila. „A v tu chvíli mi kamarádka řekla o OZP Akademii, kde právě hledali lektory na počítače a marketing.“

 

Sobota na jeden zátah

Školí zaměstnance, nezaměstnané, úředníky, cizince… „Když je objednaných hodně lidí, školím každý týden jeden blok. V sobotu pak učím dopolední a odpolední bloky. Pro mě jsou delší školení lepší, nejsem tak unavená z dojíždění. Ale co si budeme povídat – když celý den mluvíte a musíte být stále ve střehu, pak se z toho celou neděli vzpamatovávám,“ směje se.

V době, kdy jsme se s Klárou sešly na rozhovor v Tamtamech na Kubánském náměstí, bylo okolí rozkopané. „Jela jsem z Dejvic složitě, s několika přestupy. A na jedné zastávce jsem se ptala paní, jestli neví, ze které zastávky odjíždí autobus. Podívala se na mě tak divně… Tak jsem jí řekla, že si zkrátka nemůžu dovolit jít zbytečně dál, než musím,“ směje se.

Naráz Klára ujde asi čtyři sta metrů. „Pro zdravého člověka je to samozřejmě málo, ale já jsem ráda, že to ušlapu. Teď už se můžu přepravovat aspoň MHD, ale když mi to s těma nohama začalo, používala jsem Societu nebo Handicap transport, které mají nízkopodlažní vozidla, která převážejí i vozíčkáře. Jedna cesta vyšla na 43 korun, což bylo bezva. Hlavně ale převážejí děti do škol, takže v nějaké časy s nimi člověk nemohl jet. A pak mi zbýval jen taxík. Sice mám příspěvek na mobilitu, ale za ty čtyři stovky měsíčně bych dojela maximálně z Dejvic do centra a nazpátek.“

 

Plus třicet minut

K cestám tak využívá MHD. Nejraději tramvaj, když není zbytí, pak i metro. „To je ale šílené a používám ho, jen když je krize. Z metra mám paniku. Nedávno jsem přestupovala mezi áčkem a céčkem a pochopila jsem, že to opravdu nepůjde. Přestupy jsou šílené, lidé jsou hrozně rychlí a je jich moc. To pro mě není komfortní cestování.“

S eskalátory překvapivě problém vůbec nemá. „Když víte, jak máte naskočit…“ směje se.

Dostat se z bodu A do bodu B je mnohdy náročné. Stejně jako samotné plánování trasy. „Musím počítat minimálně s půl hodinou navíc. Když je ale více přestupů, přidávám klidně i hodinu. DPP sice napíše přechod dvě minuty, mně to ale trvá třeba čtvrt hodiny. Nohy jsou pomalé, často se musím zastavit.“

Ale zato ruce… „Jo, ty to musí oddřít. Ale mám je namakané, že jo? Normálně nemáte šanci je takhle nabušit,“ ukazuje mi je hrdě.

 

Podpatky nejsou tabu

Klára měří 177 centimetrů, ale když ji potkáte, tipli byste jí ke dvou metrům. „No, jsem takový hubený typ. A to ještě nosím podpatky,“ říká zvesela. Na mou nevyřčenou otázku pohotově odpovídá: „Chodím sice, jak chodím, ale podpatků se nebojím. Podpatky jsou pro mě symbolem ženskosti, chci samozřejmě vypadat hezky.“

Krásné boty na podpatku ji každodenně „dokopou“ ke cvičení. „Dříve jsem levou nohu hodně táhla, a pak jsem měla okopanou botu. Takže jediné řešení, jak netáhnout nohy, je poctivě cvičit,“ říká zodpovědně.

Kdyby to šlo, klidně by jezdila do fitness center. „Musela bych se tam ale dopravit a cvičit hodinu, což bych nedávala.“ 

 

Když začnu mluvit…

Klára je zvyklá, že kamkoli cestuje, všude budí pozornost. „Lidé se na mě koukají divně kvůli hůlkám a chůzi, ale když začnu mluvit, jsou ohromení,“ směje se. 

Nejčastěji tipují, že je po úrazu, nebo po operaci kyčlí. „A já je rychle vyvádím z omylu. Ne! Já mám roztroušenou sklerózu! A oni překvapeně: Fakt? A to jako zapomínáte?“

Stále dokola tak odpovídá, že ne. „Ale je to hodně rozšířený stereotyp,“ připouští.

 

Nervózní tramvaják

Denně se setkává nejen se zvídavými pohledy, ale i s pomocnou rukou od cestujících. „Když narazím třeba na nervózního tramvajáka, lidé si stoupnou do dveří a čekají, než nastoupím. Já totiž – byť jen čtyři schody – za minutu zkrátka nestihnu vystoupat.“

Největší radost jí udělá, když se sami lidé zeptají, jak mohou pomoci. „Někteří by mě třeba při výstupu do schodů v tramvaji automaticky chtěli držet, ale já se bojím, že bych je strhla. Nejvíc mi tak nedávno pomohl pán, který mi vzal hůlky, to mi uvolnilo ruce a já se mohla po madlech dveří v tramvaji sama přitáhnout a vyjít nahoru.“

Dvě ruce, dvě nohy, dvě hůlky. To je problém i v jídelně. „Jídlo si naberu, tác si pomalu posunu až ke kase. Ke stolu si ho ale sama nedonesu.“

Když je odbavená a je vyzván další host k placení, ani Kláry výmluvný pohled mnohdy nestačí. „A tak musím poprosit, jestli mi jídlo odnesou, protože já to nedokážu. Ne, že by byli neochotní. Ale někdy je zkrátka potřeba si o pomoc říct.“