Kristýna Kyselová

Když přestanu být v zápřahu, semele mě to

VERONIKA CÉZOVÁ

Čtyři týdny po porodu. A Kristýna Kyselová řešila první komplikace. Zánět prsa a oka. „Nic jsem si z toho ale nedělala. Se synem Jírou se mi to stalo také. Oko červenalo, řezalo, pálilo. Klasický zánět, který jsem za třináct let nošení čoček měla několikrát. Vyndala jsem je proto a nasadila brýle.“

Jenže pocit úlevy nepřišel. Kristýna naopak přestávala vidět. Lékařka jí předepsala kapky, po kterých se jí sice na chvíli ulevilo, po pár dnech se zrak ale začal opět rapidně zhoršovat. 

„Po týdnu, když už jsem neviděla téměř nic, mě poslali na Vinohrady, kde hned poznali, že mi oko napadl parazit akantaméba. A řekli mi, že by bylo nejlepší ihned přestat kojit, nasadit celkovou léčbu proti parazitům a oko prolévat litry kapiček.“

Kapky z Anglie

Kristýna se ale rozhodla jinak. Chtěla za každou cenu kojit. „Museli jsme proto shánět kapky s léčivou látkou, která je však v Čechách zakázaná. V Anglii mají kapky bez předpisu a doktorka mi na férovku řekla, že pokud si pro ně mohu zaletět, bude to rychlejší než přes Státní ústav kontroly léčiv, kde by to museli zdlouhavě schvalovat. Kamarádka se naštěstí vracela z Anglie, takže jsem měla kapky třetí den.“

Kapala si sedmdesátkrát denně. Každou čtvrt hodinu. A do toho se tehdy sedmadvacetiletá Kristýna starala o šestitýdenní Týnu a dvouletého Jíru. 

Nakonec celý srpen strávila v nemocnici. Manžel pečoval o Jíru, Týna byla v nemocnici v cestovní postýlce s ní. 

„Sluníčko mi způsobovalo takovou bolest, jako by mi někdo do oka vrážel nůž. Musela jsem mít proto zatažené závěsy. To ale přinášelo problémy Týně, u které doktoři začínali pozorovat světloplachost. Naštěstí byly sestřičky úžasné a chodily s ní ven na procházky.“

Parchant parazit

Když Kristýna pátrala, kde mohla k parazitovi přijít, zjistila, že se jí stala osudná fontána v Dejvicích. „Týna se narodila v červnu, bylo extrémní horko, nemohli jsme ale s mimčem na koupaliště. Kousek od nás byla kašna, kde se Jíra cachtal. Cákl na mě vodu a s největší pravděpodobností se tam ten parchant dostal se zrníčkem písku, které mě škrábnulo. Cítila jsem totiž, jako by mi tam spadla řasa. Na oko jsem si ale stále dávala čočky a ten parchant měl tak šanci se tam uchytit a začít mi ničit oko.“

V půlce listopadu přestávala vidět i na druhé oko. Během 24 hodin byla hospitalizovaná. Lékaři se báli, jestli parazit nepřelezl i do druhého oka. Nebo jestli nestihl prolézt až do mozku…

„Následovala lumbální punkce a magnetická rezonance. A 15. prosince jsem se dozvěděla, že to není parchant, ale roztroušená skleróza.“

Diagnózu Kristýna přijala s úlevou. „Byla jsem ráda, že nemám parazitem poškozený mozek ani oko. Vždyť jsem nemusela vidět! S tímhle se ale dá žít,“ říká smířlivě. 

Podle její ošetřující neuroložky to mohl být ale právě parazit, který roztroušenou sklerózu nastartoval. A svůj podíl měl i stres a nedostatek vitamínu D. 

Kristýna je v současné době po transplantaci rohovky. Tělo ji ale začalo odmítat. Pravé oko se tak nadře i za levé. „Vidím zhruba na metr, rozeznám barvy, sem tam obrysy. Třeba na vašem místě vidím, že někdo sedí. Ale kdo, to už nevím.“

Dostuduji. I přes nemoc

Před mateřskou pracovala ve velké firmě jako personalistka. A do toho studovala. „Ještě při Jírovi jsem se snažila dodělat inženýra. Poslední zkoušku a státnice jsem měla mít v červnu. Krylo se mi to ale s porodem Týny, tak jsem ještě v lednu požádala o přerušení studia s tím, že bych se v září vrátila. Vždyť s Jírou jsem také chodila do školy a kojila ho o přestávkách,“ směje se Kristýna. 

Kvůli zdravotním problémům se už na Vysokou školu ekonomickou nevrátila. Roky studia ale zahodit nechtěla, a tak v září 2015 nastoupila na Vysokou školu ekonomie a managementu, kde jí hodně předmětů uznali. „Nemám předsudky vůči soukromým školám. Jsem šťastná, že si mohu inženýra dodělat. Nemoc mě v tom nezastaví,“ říká odhodlaně.

Týně bylo 2,5 roku, když se začala poohlížet po práci. „Hledat si zaměstnání s pětiletou pauzou v životopise a dvěma dětmi nebylo vůbec jednoduché. Měla jsem invalidní důchod, školka k dispozici nebyla. Věděla jsem ale jediné. Chtěla jsem zůstat v personalistice a dělat to, co umím, co mě baví.“

V Tamtamech zrovna hledali personální konzultantku. A v inzerátu navíc stálo, že je pozice vhodná pro lidi s invalidním důchodem. Kristýna se zaradovala.

„Konečně jsem mohla na pohovoru na rovinu říct všechno. Že jsem máma od dvou dětí, že mám problémy, jaké mám… Slovo dalo slovo a za týden jsem už seděla na poradě, kde mě viděly ostatní kolegyně. A za deset dní jsem absolvovala školení, které Mirka objednala ještě pro mou předchůdkyni.“

Týnu ze začátku vodila do soukromé školky na čtyři hodiny denně. „A po pár měsících, když jsme se s ředitelkou Mirkou oťukaly, jsme se domluvily na šesti.“

Každý má svůj příběh

Cesta z komerčního prostředí do sociální firmy vedla přes roztroušenou sklerózu. „I díky tomu už teď vím, že život není jen o tom se stále za něčím honit. Dokáži se lépe vcítit do lidí. Například při komunikaci s neslyšícími je potřeba se zastavit, mít na ně čas, mluvit v klidu. Na lidi s psychickými poruchami zase musí jít člověk opatrně, protože se tam hraje na slovíčka. Řekneš jedno slovo špatně a dotyčný se může sesypat. A přitom kdyby tu výtku řekl někdo mně, mávnu nad tím rukou. Je zkrátka potřeba si uvědomit, že každý člověk má něco svého, co ho raní, co ho může dostat do kolen.“

Kristýna říká, že to nebyla samotná diagnóza, která z ní udělala člověka vnímavějšího ke specifickým potřebám druhých. „Je to celý příběh, který mám za sebou. Až když si člověk prožije něco takového, teprve pak začíná chápat, že i ostatní lidé mají nějaký svůj příběh.“

Zatímco ona „vyfasovala“ svůj handicap v mateřství, v pozici personalistky se v Tamtamech setkává často s těmi, kteří mají ten svůj „příběh“ od narození. 

Získala práci, získala důležitost

„Jako by žili v jiném světě. Přišla mi sem třeba holčina, na které jsem hned poznala, že ji zajímají jiné věci. Měla úplně jinak nastavené priority, než jsem měla já v jejích letech. Ona se nehnala za tím, aby měla lepší oblečení, nezajímalo ji, kam půjde pařit. Dostala od nás práci, získala kolektiv, získala důležitost. Bylo vidět, že je šťastná.“

Kristýna upozorňuje, že v dnešní době, kdy je nezaměstnanost na nízké úrovni, je pro personalistu těžké získat kvalitního člověka. 

„Mnoho lidí si myslí, že si mohou vybírat a práce si neváží. Když jsem v komerční sféře nabírala „zdravé“, měli kolikrát nesmyslné požadavky, byli horší i v dodržování časů, z domluvené schůzky se ani neráčili omluvit. Zato lidé s handicapem chodí do práce stále. A vypadnou pouze ve chvíli, kdy z objektivního důvodu nemohou – když je jim špatně.“

Jediné, s čím Kristýna už přes rok v Tamtamech bojuje, je trpělivost. „Nezastírám, že je to se všemi jednoduché. Asi jsem ještě nedospěla do fáze, kdy bych měla na všechny tolik trpělivosti. Z komerční sféry jsem byla například zvyklá, že všichni rozuměli počítačům. Když se mě proto kolegyně zeptá třeba potřetí na jednu a tu samou věc, která mi přijde logická, nechci říct, že vyjíždím, ale hlavou mi proběhne: ježíš marjá, vždyť jsem jí to říkala snad stokrát!“ směje se.

Je mi skvěle!

Starost o dvě malé děti, domácnost, do toho magisterské studium. Kristýna ví, že by měla víc odpočívat. Ale nemůže. „Když mám málo práce, ještě to odkládám. Když mám jasně dané termíny a úkoly spočítané na minuty, jde najednou všechno. Stále se mě rodina i okolí ptá, jestli je mi dobře, strachují se o mě. A já všem odpovídám: Je mi skvěle! Nikdy jsem nebyla člověk, který by si na něco stěžoval. Když přestanu být v zápřahu, semele mě to.“