Lenka Galajdová

Jsem ve fázi, kdy mi život připadá nádherný.

VERONIKA CÉZOVÁ

Narodila se předčasně v sedmém měsíci. A z vyprávění maminky si vzpomíná, jak komplikovaný byl její příchod na svět. „Mamča měla navíc problémy se střevama, takže ji ještě z porodnice vezli na operační sál. Začátky tedy pro ni byly dost těžké. Narodila jsem se s nevyvinutými plícemi, každý den se mnou musela cvičit Vojtovku, u které jsem řvala jako tur. Navíc mě mamča měla dost brzo, ve dvaceti. Upřímně si sama sebe neumím představit tak brzo s dítětem, za to ji opravdu obdivuji, že to dala. A hlavně – s handicapovaným dítětem,“ vrací se zpátky v čase osmadvacetiletá Lenka Galajdová.

Vzpomínky na dětství má zahalené mlžným oparem, ze kterého se vynořují pouze dva střípky. „Pamatuji si, jak jsem byla ve školce jako u vytržení z domečku s panenkami,“ zasní se Lenka.

Druhým je dialog s tátou. Sice krátký, ale pro Lenku tak působivý, že si ho pamatuje více než dvacet let slovo od slova. 

„Chodila jsem do křesťanské školky, o čemž prý rodiče neměli ponětí. A jednou, když jsem z ní přišla, začala jsem před mým biologickým otcem mluvit o bohu. A on mi rozzlobeně řekl: Viděla jsi někdy Boha? Já řekla, že ne. No tak o něm nemluv!“

Odchodem táty rozkvetla

Otec od rodiny odešel, když bylo Lence deset let. Jeho odchod jí paradoxně prospěl. „Nebyl to rodinný typ, myslím, že vůbec neměl mít děti. Byl to totiž člověk, který dokázal hodně srážet sebevědomí. Až když od nás odešel, začala jsem rozkvétat, začala jsem zjišťovat, že něco umím. Začala jsem si vážit sama sebe,“ přiznává Lenka, která náhradního tátu má už více než patnáct let. „To on je pro mě tatínek…“

Jedličkárenské dítě. Tak Lenka označuje sama sebe ve školním systému. Do Jedličkova ústavu chodila jak na základní školu, tak na tu obchodní. „Od začátku školní docházky jsem byla zvyklá na kolektiv handicapovaných. Nikdy jsem nezažila kolektiv zdravých dětí. To bylo jen v té školce, ze které si však téměř nic nepamatuji.“

V Jedličkově ústavu si odbyla obchodní školu bez maturity. „Postupem času jsem už ale získala sebevědomí, byla jsem trošku ambicióznější, a tak jsem si maturu dodělala na obchodní akademii pro zrakově postižené v Nových Butovicích.“

Do Tamtamů se dostala bez okliky. Bez nekonečných rozesílání životopisů, bez spousty pohovorů bez kladného výsledku. Po maturitě pracovala rok na tréninkovém pracovišti občanského sdružení Borůvka. Dostala se do obchůdku s výrobky z chráněných dílen na Vyšehradě.

Pracovala sice jako prodavačka, ale od začátku tíhla hlavně k dokladům. „Nechávali mi je proto třídit a rovnat, mohla jsem se podívat k nim do účetnictví. Bylo to pro mě hrozně fajn, protože jsem poprvé viděla, jak vypadá opravdické účetnictví.“

Zvykat si na normální lidi? To by bylo šílené

Borůvka je specifická tím, že pomáhá hledat místa lidem s handicapem i na otevřeném trhu práce. Tam ale Lenka nechtěla. „Sociální pracovnici jsem rovnou řekla, že by byl pro mě příjemnější chráněný trh. V tomto prostředí jsem odmalinka, a bylo by pro mě asi šílené zvykat si na normální lidi,“ směje se Lenka.

Díky Borůvce se tedy objevila na Kubánském náměstí v Tamtamech. „Zajistili mi tam praxi, a já se tak dostala k ředitelce Mirce. Ta mi v nadsázce říká, že jsem zabrala židli a už ji neopustila.“

Nastupovala s tím, že bude dělat pouze faktury. „Jak ale Mirka postupně zjišťovala, že jsem schopná, začala mi nabalovat hlášení pojišťoven, přihlašování a odhlašování lidí, evidenční listy, neschopenky… Takže jsem se stala takovou fakturantkou zkříženou s personalistkou,“ směje se Lenka, která oblast personalistiky nakonec přenechala po nějaké době nové kolegyni. 

„Když nastoupila personalistka Kristýnka, říkala jsem si, že se ve firmě nikdo pořádně nezabývá účetními doklady a jejich řádným předáváním naší paní účetní. Ta nám kolikrát psala zoufalé e-maily: Co je tento doklad? Na výpise je tohle, ale já k tomu nemám doklad! S Mirkou jsem se tedy domluvila, že bych si tuto oblast vzala na starost.“

Mezi fakturami

Kde se vidí Lenka za deset let? Klidně v Tamtamech, mezi fakturami. „Je mi dobře v tom, co dělám. Mám ráda svoje místo, cítím se dobře obklopená šanony s papíry. Je to určitě dáno i tím, že mám ráda svůj klid. Jsem ráda ve svém, nepotřebuji jako jiní lidé výzvy. Proto jsem se také přeorientovala na papíry. S nimi jsem v klidu, dělám si svoje, většinu měsíce jsem mimo kolektiv.“

Samozřejmě vnímá, co se v sociální firmě děje, chod společnosti tu prožívají všechny pracovnice společně. „Dělám si ale na svém písečku a to mi vyhovuje nejvíc. Když jsem dělala personalistiku, vadila mi komunikace s lidmi.“

Člověk by tomu pomalu ani nechtěl věřit. Že by tato brunetka, která na vás chrlí jednu větu za druhou, měla opravdu takový problém mluvit s ostatními?

Jedno překvápko za druhým

„Opravdu,“ trvá si na svém Lenka a sebekriticky dodává: „Někam zavolat? Něco vyřídit? Udělám to, ale takhle se u toho klepu, není mi dobře. A co si budeme nalhávat – Mirka je občas zmatlík. Překvápka nám připravuje neustále, je to jedna výzva za druhou, takže se stejně s mnoha věcmi musíme poprat za pochodu,“ popisuje se smíchem.

Lenky handicap – dětskou mozkovou obrnu – na první pohled nepoznáte. „Ušlapu toho méně než zdraví lidé, ruce nejsou tak šikovné, občas mám křeče. To je tak z pohybového aparátu jediné. Mně to ale hlavně sejmulo oči. Mám zúžené zorné pole, křeče v očích. Musím si proto dát kolikrát u monitoru hlavu stranou, chvíli si odpočinout. A monitor mám tak velký, protože blbě vidím nablízko i na dálku.“

Rodný Liberec Lenka poměrně záhy vyměnila za metropoli. Osamostatnila se už v sedmnácti letech, když odešla do Jedličkova ústavu v Praze na internát. 

„K samostatnosti jsem tíhla vždycky, nikdy jsem si nepředstavovala, že budu třeba do třiceti u maminky. A kdykoli jsem na intru měla možnost zůstat v Praze, využila jsem toho. Když ale domov nenavštívím třeba více než tři týdny, už se mi stýská,“ přiznává s něžností v hlase. 

V současné době bydlí na Chodově v domě s bezbariérovými byty. Dostala se tam po dlouhém čekání. Nejdříve trvalo více než rok, než na městské části úředníci vyřídili žádost. A další měsíce čekala, než se uvolní byt.

Uklízečka? To těžko

V něm bydlí se svou kamarádkou na elektrickém vozíku a jejím přítelem. Soužití se svými vrstevníky si pochvaluje. Jen ten úklid… „No, samozřejmě, že se musíme o tyto práce podělit. Takže uklidím, ale tím, jak na to moc nevidím, by ze mě uklízečka nebyla,“ směje se. 

V devadesátimetrovém bytě se tak o úklid dělí s přítelem kamarádky. „Plus si beru na výpomoc holky z Tamtamů. Přeci jen, kdybychom to dělali pořád sami, tak se z toho zblázníme.“

Lenka je velmi realistický člověk. Ale i ona má své sny. Chtěla by si vystudovat vysokou školu. Ideálně na Masarykově univerzitě obor účetnictví. 

„Ale ne teď, to spíš kdyby se v budoucnu něco semlelo, tak abych měla nějakou náplň života. Teď jsem ráda za práci v Tamtamech, jsem šťastná za bydlení, jsem vděčná za to, jak nám to společně funguje. Navíc jsem v novém vztahu - ve stavu totální zamilovanosti. Jsem zkrátka ve fázi, že si užívám života. Že mi připadá nádherný…“