Líba Trnová

Jsem žena, která miluje příliš

VERONIKA CÉZOVÁ

Dvě hospitalizace v deseti a sedmnácti letech, pokus o sebevraždu a nakonec velké týdenní psychotesty v Bohnicích. Před rokem a půl si osmadvacetiletá Líba Trnová vyslechla diagnózu. „Emočně nestabilní porucha osobnosti“ stálo na lékařské zprávě. 

„Laicky řečeno mám hraniční poruchu osobnosti, kvůli které jdu z extrému do extrému. Velké kolísání nálad, různé druhy závislostí, přehnané emoce, nejsem odolná vůči stresu… V takovém stavu nemůžu jít například dělat ani za pokladnu, protože kdyby mě tam lidé seřvali, tak se rozbrečím.“

Ještě před pár lety ale bylo všechno jinak. Pracovala jako marketingová manažerka ve velké nadnárodní firmě. „Marketingem jsem paradoxně byla na začátku pracovní kariéry nepolíbená. Studovala jsem střední sociální školu, následovala vysoká škola, ze které jsem ale odešla. Jednak kvůli zdravotním problémům a také kvůli tomu, že jsem se v osmnácti zamilovala a potřebovali jsme peníze na společné bydlení. Začala jsem proto dělat v prodejně elektra.“

Škoda pro obchod

Tam si ji vyhlídl zástupce z nadnárodní firmy, který Líbě řekl, že je škoda, aby se svými schopnostmi zahálela v obchodu. „Přijala jsem tedy jeho nabídku a začala pracovat jako asistentka marketingového oddělení. Na starosti jsem měla tvorbu letáků, fotek… A postupně jsem se vypracovala z asistentky na produkční a následně senior produkční a manažerku pro velké značky.“

Ze začátku to byla samá práce a téměř žádný osobní život. Přesto byla první tři roky ve firmě šťastná. Ale jen do doby, než umřel většinový vlastník. „Byl to úžasný člověk nezkažený penězi, staral se o zaměstnance. Po jeho smrti se však do vedení dostalo představenstvo a s ním lidé, kterým firma nepatřila, a podle toho se k ní také chovali. Neztotožňovala jsem se s tím, kam firma směřuje, a tak jsem po dalších dvou letech odešla.“

Prosinec 2012 byl přelomový. Z pozice, ve které brala šedesát tisíc korun, skončila na úřadu práce. „A z něho byl už jen krůček na krizové centrum v Bohnicích.“

V léčebně neležela, docházela pouze do stacionáře. To ale nestačilo. A na Líbu během dalšího roku všechno padlo. Že nemá práci, že nemá peníze, že už si sama neumí pomoci. „A vyústilo to v to, že jsem se následující prosinec pokusila o sebevraždu.“

Nemělo se to stát

Zvolila prášky v kombinaci s alkoholem. Všechno měla důkladně naplánované. Přítel odjel na služební cestu a ona věděla, že bude sama doma. „Jenže – jak se říká – asi se to nemělo stát. Přítel mě chtěl překvapit a vrátil se už v noci.“

Našel ji ve stavu, kdy už moc nevnímala. Ale byla při smyslech natolik, že odmítla jet do nemocnice. Celou dobu proto u ní seděl a kontroloval, jestli dýchá. „A já pořád doufala, že to nepřežiji…“ Z následujícího rána si jen pamatuje, že přijeli rodiče a odvezli ji do Bohnic, kde zůstala přes půl roku.

První tři měsíce měla tak velkou fobii z lidí, že nebyla schopná jít ani do společné jídelny. „Já, která jsem pracovala od osmnácti let s lidmi! A dodnes třeba nechodím na koncerty, nejezdím ani metrem. Mám velkou paniku z hloubek, stačí mi vidět jen ty schody a nehnu se dál. Navíc mi vadí i ten hluk.“

V Tamtamech začínala před rokem a půl jako specialistka marketingu. Nejdříve měla na starosti letáky, plánování akcí, správu sociálních sítí či aktualizaci databází. Přestože to byla podobná práce jako v nadnárodní firmě, Líba cítila, že to není úplně ono. 

Proaktivní přístup byl fuč

„Jak jsem přišla z Bohnic, bylo na mě vedení takové opatrnější. A já přitom potřebovala nad sebou spíše pevnou ruku. Proto jsem nebyla hned od začátku úplně důsledná. Zkrátka byla z obou stran špatně nastavená komunikace. Práce mě nebavila, nenaplňovala a ředitelka Mirka viděla, že jsem demotivovaná, že nedotahuji věci do konce. Můj dřívější proaktivní přístup, který by se v marketingu dal očekávat, jsem zkrátka vyměnila za laxní.“

A nebylo divu. Líba byla měsíc po léčení. „A najednou takový šok, zase mezi lidmi. Na druhou stranu jsem ale věděla, že doma nemůžu zůstat moc dlouho sama. Už když mi přiznávali invalidní důchod, dali mi nižší stupeň, protože do práce chodit musím, jinak se dostávám do depresí.“

Práce v Tamtamech ji držela nad vodou, na ruch v kanceláři si však zvyknout nedokázala. „V malém prostoru se pohybovalo hodně lidí, kteří se různě střídali, promíchávali a já se nemohla soustředit. Napadlo mě pracovat z domova, ale hned jsem to zavrhla, protože bych se k práci nedokopala.“

Z manažerky uklízečkou

Dva měsíce se hledala. Nejdříve dělala lehčí administrativu, ale to také nebylo ono. „Už jsem nevěděla, kam bych se vrtla, tak jsem si dala měsíční pauzu na rozmyšlenou. A s partnerem jsme se během té doby rozhodli, že nejlepší pro mě budou nakonec úklidy.“

Poprvé vzít hadr a jít uklízet do domácnosti, to byl stres. Jak to tam bude vypadat? Budu mít všechno potřebné k úklidu? Budou tam na mě hodní, nebo nade mnou budou pořád stát a koukat? To bylo jen pár otázek, které se Líbě honily hlavou. 

Stres byl nakonec zbytečný. „Často pracujeme ve dvojici, je to jednodušší a člověk se pak toho úklidu tolik nebojí.“ Na starosti má nejen domácnosti, ale celé bytové domy. A každý úklid má něco do sebe. „V domácnostech to není taková monotónní činnost, chvilku děláte kuchyň, pak zase obývák… A v bytových domech je zase fajn, že si každý hledí svého a já si v klidu uklízím.“

Kvůli snům se nestresuji!

V současné době je Líba spokojená jako úklidová pracovnice. Práce s hadrem a saponáty je pouze mezičlánkem. Začala studovat dálkově mediální studia a jejím snem je psaní. „Kdy si začnu plnit tento sen? Nevím. A ani se tím nestresuji. Mám práci a skvělého přítele a to zatím stačí.“

Když mluví o partnerovi, celá září. I po více než deseti letech, co jsou spolu. Že je její oporou, není v jejich případě žádná fráze. „Když mu bylo sedmnáct let, jeho mamince zjistili bipolární poruchu. Navíc už dvanáct let žije v Bohnicích. Přítel má tedy představu, jak náročné je to s duševně nemocnými. Sice nejsem tak hodně narušená jako jeho mamka, ale mám zase hodně specifickou poruchu. Jeden americký autor o nás napsal, že jsme ženy, které milují příliš…“

Přestože bere Líba poctivě prášky, které jí pomáhají udržovat hladinu emocí bez velkých výkyvů, čas od času jde z extrému do extrému. Z pocitů absolutního štěstí propadá do naprosté smutku. Minulý rok skončila v Bohnicích hned dvakrát na třítýdenní přeléčení. 

Začalo to panickou atakou. S podezřením na infarkt ji přivezli na internu. Byla vyděšená, co se děje. „Všechno do té doby bylo v pohodě. A najednou jsem se ocitla na interně. Když jsem se s velkým pláčem ptala, proč jsem jí dostala právě teď, doktoři mi řekli, že je to nějaký z dřívějška potlačený stres. Ten se uvolní prý ve chvíli, kdy je tělo v pohodě.“

Kdy přijdou další výkyvy nálad? Jak moc ji příště ochromí? To Líba nikdy předem netuší. Snaží se proto žít naplno každý den. A kromě práce a dálkového studia pomýšlí i na děti. „No, tedy spíše na jedno. Abych ho při mé poruše zvládla vychovat,“ směje se.