Mirka Kroupová

Byly doby, kdy jsem stěží vylezla z postele. Teď mi tu energii dává práce, která má smysl

VERONIKA CÉZOVÁ

Padesátka klepala na dveře, když se jako manažerka HR stala v mezinárodní firmě nadbytečnou. „Zpátky do byznysu se mi nechtělo, do důchodu daleko. A navíc jsem už byla unavená, vyhořelá, narůstaly různé zdravotní problémy…“

Přemýšlela, kam dál. A všechno, co v životě Mirka Kroupová prožila, jako by najednou do sebe začalo zapadat a ukazovat jí nový směr. 

„Vystudovala jsem sociálně právní školu a andragogiku, celý život jsem se zajímala o sociální témata, pracovala jako dobrovolník. V rodině jsem měla několik handicapovaných… Ano, to dává smysl.
A tak jsem nadobro opustila královsky placený byznys a vrhla se do neziskového sektoru.“

 

Nové horizonty

A tak v lednu 2011 vznikly Nové horizonty s ambicí stát se personální agenturou zaměřenou pouze na zprostředkování zaměstnání zdravotně postiženým – najít jejich „nový horizont“. Praxe bohužel ukázala, že to nebude tak jednoduché. Na jedné straně firmy očekávaly, že handicapovaný nastoupí nejlépe na plný úvazek se stoprocentním výkonem a bude za takovou příležitost neskonale vděčný. Na straně uchazečů se objevovaly jiné problémy. Byli kvůli nemoci dlouho mimo, ztráceli kontakt s novými technologiemi, nedostudovali, trochu jim ujížděl vlak. 

Co s tím? „Tam, kde to je možné, (re)kvalifikovat, doplnit znalosti, získat dovednosti.“  Z Nových horizontů se odštěpila OZP Akademie. Jejím posláním je zpřístupnit kvalitní kurzy pro hendikepované zdarma, v bezbariérovém prostředí. Příležitost dostali lektoři, kteří sice mají skvělou odbornou kvalifikaci, ale jejich zdravotní stav jim dovolí učit jen pár hodin v týdnu nebo
v měsíci. „Z řízení OZP Akademie jsem brzy vycouvala a svěřila do rukou nejpovolanějších, Petry Helebrantové, která zde začínala jako lektorka. A dobře jsem udělala, pod jejím vedením Akademie jen kvete.“ směje se Mirka.

 

Největší bordelářka

Pak tu byla druhá skupina lidí, s nižším vzděláním, s komplikovanou osobní nebo rodinnou situací, těžším zdravotním postižením. Zprostředkování práce pro tuto skupinu bylo ještě těžší. „Chtělo to nápad a spoustu odvahy. Já, o které máma tvrdila, že je největší bordelářka na celém světě, si založila úklidovou firmu! To by máma koukala, kdyby se toho dožila.“ 

A Tamtamy o.p.s. byly na světě.

O podnikání Mirka něco tušila, po revoluci kdysi vedla pár let vlastní firmu. Ale o provozu úklidovky nevěděla vůbec nic. Měla štěstí, potkala Aničku, paní, která dříve než onemocněla, pracovala jako pokojská a provozní úklidů. Vlastně ona ji k založení Tamtamů dotlačila, aby se se svým 3.stupněm invalidity doma nenudila.

„Začátky byly hodně tvrdé, plné slepých uliček, neměli jsme zakázky, docházely peníze. Pracovala jsem od rána do noci, přečetla spoustu návodů, jak rozjet firmu, snažila jsem se zjistit, jak to dělají jiné úklidovky, ale moc to nepomáhalo. Párkrát jsem to chtěla vzdát, ale když vidíš
10-15 lidí, jak na tebe koukají a čekají, že
se o ně postaráš, že budou mít co dělat a dostanou za to peníze, tak to nějak nešlo.“

 

Vlastní cestou - sociální firma

Jak se to zlomilo? „Když jsem konečně pochopila, že si Tamtamy musí najít vlastní cestu. Neomlouvat se zákazníkům, že služby občas mohou maličko drhnout,
že nedokážeme uklízet 6 hodin v kuse. Necítit se provinile, že nežádáme o dary, nepíšeme granty, ale nestydíme se si říkat říkat zákazníkům o peníze. Vyřešit si
v hlavě, že kvalita úklidu a sociální práce se nevylučují. A najednou to šlo.“

 

Zrak. Mrtvice. A předtím únavový syndrom

Mirka je hrdá na to, že sto procent jejích zaměstnanců jsou lidé s různými zdravotními handicapy. Logicky tak člověka napadá otázka: Čím se ona sama řadí mezi (ne)normální?

Jako první paradoxně jmenuje stáří. „Stáří?“ divím se nahlas. „Jo, stáří. Už pomalu klepe na dveře, už to není, co to bývalo,“ směje se na celé kolo. 

A pak zvážní. „Vlastně nemám jeden fatální problém, mám jich spoustu. Od každého něco. Třeba tupozrakost, transplantaci rohovky, únavový syndrom…“

S posledně jmenovaným válčí od doby, kdy byla ještě v managementu mezinárodní firmy. 

„Byly doby, kdy jsem byla tak vyčerpaná, že jsem veškerou energii musela napnout na to, abych vstala vůbec z postele.“

Diagnóza ji hodně zaskočila. „Do té doby jsem si totiž myslela, že jsem prostě jen líná. Protože člověk nakonec z postele přece jen vyleze, k práci se pak musí donutit, ale stojí to spoustu sil.“

Jak k únavovému syndromu přišla? Kvůli borelióze. „Přišlo se na to až později, protože jsem po klíštěti neměla žádné příznaky. No a pak se to rozjelo. Záněty se mi stěhovaly různě po těle. Trojklanný nerv, zánět ve sklivci… To byl první výpadek, ale obří dávky vitamínů a sluníčka to jakž takž srovnaly.“

Ani únavový syndrom ale Mirku v jejím šíleném životním tempu na dlouho nezpomalil. Přijít proto muselo ještě jedno varování. Ve chvíli, kdy už byla v Tamtamech.

 

Zbylo jen na chleba se sádlem

„Nebýt královského odstupného, nevím, jak bych tyhle firmy rozjela. Najednou po hojném období bylo v nově vznikající neziskovce spousta práce a plat… No, pár let žádný.  Na jednu stranu mě ta práce bavila, dávala mi smysl života, na druhou stranu jsem se potýkala s existenčními problémy. A v nejhorších chvílích, kdy jsem měla dva tisíce na měsíc a jedla jen chleba se sádlem, protože na nic jiného nezbylo, se mi podařilo ještě hodně ztloustnout. A po dvou letech mě lehce „lízla“ mozková mrtvice.“

Bylo to zrovna ve chvíli, kdy do Tamtamů přijímala novou uklízečku. Bavila se s ní a najednou… Nemohla mluvit. 

„Nadechla jsem se, věděla jsem, co chci, ale nemohla jsem si vzpomenout na žádné slovo, kterým bych to mohla vyjádřit. Zato jsem měla strašnou bolest hlavy, mžitky před očima… A ta nová budoucí kolegyně energicky doplňovala moje věty… Připadala jsem si hrozně. A ona: „Počkejte, tohle už není sranda. Vás bolí hlava, co? A já jsem dokázala jen přikývnout.“ 

Do Vinohradské nemocnice dorazila včas, měla to jen pár kroků. „Naštěstí se to nestihlo rozjet. Ale postihlo mi to jemnou motoriku a paměť. Byla jsem nejistá, bála jsem se mluvit před lidmi. Bála jsem se, že mi vypadne slovo nebo že se uprostřed věty ztratím.“ 

 

Pohodová firma

Zdvižený ukazováček od osudu vyslyšela. Zpomalila životní tempo a bere poctivě léky. 

„Chci, aby Tamtamy byly profesionální, ale pohodová firma, spokojení zaměstnanci, spokojení zákazníci, zkrátka nebeská harmonie. Prostě aby nám štěstí přálo a aby to bylo více o kvalitě než o kvantitě.“

Ve firmě má největší radost z toho, když lidé, kteří v Tamtamech dostanou šanci, ji využijí. „Jsem šťastná, když pro ně dokážeme najít něco, kde se uplatní a kde jsou spokojení. I proto tu nemáme pevně vykolíkované pozice, ale pořád šijeme lidem různé pozice na míru, pořád přeskupujeme činnosti tak, aby seděly i na aktuální zdravotní i osobní situaci daného člověka. A je také fantastické, že lidé – i za ty relativně malé peníze, které jim jsme schopni dát – jsou tady a jsou tady rádi. Dokonce je občas musím vyhánět z práce. 

 

Myš a myšlenka

Zkvalitňování služeb, standardizace procesů, péče o zaměstnance… Ohledně budoucnosti má Mirka poměrně jasno. Ale co osobní plány? 

„Důchod se blíží, tělo chátrá, chytřejší už taky nebudu, tak bych ráda postupně posouvala zodpovědnost na své kolegy. Ideálně tak, abych mohla mít alespoň přes léto volné pátky. Kolem šedesátky i volné pondělky… A do kdy bych tu chtěla zůstat? Třeba do osmdesáti, pokud udržím myš a myšlenku!“