Olda Teringer

S šikanou jsem se nesetkal. Ale když to na mě někdo přece jen zkoušel, řešil jsem to ručně

VERONIKA CÉZOVÁ

„Mám jednu ruku delší,“ zpívá v rytmu notoricky známé písničky od Buty s humorem sobě vlastním o svém handicapu jednapadesátiletý Olda Teringer. To, že má levou ruku jinou, zjistila jeho maminka po porodu. „Jedná se o vrozenou vadu, kterou způsobily prášky v těhotenství. Na bolest hlavy brala mamka nějaké rakouské pilulky. A kvůli nim se narodilo v roce 1965 takových dětí více…“

Ve škole mu to vždycky šlo. „A možná i proto neměli spolužáci moc tendenci se mi posmívat. Ale když se v průběhu času přece jen někdo takový objevil, řešil jsem to většinou ručně,“ směje se Olda. A dodává, že byl vždycky spíše v partě těch, co zlobili. Na něj si tedy nikdo netroufl. 

„Ale měli jsme tam kluka, co nosil brýle. A na něm se teda kluci vyřádili. Nakonec jsem ho musel bránit, protože už to přeháněli. Když bylo zkrátka potřeba, nastoupila hrubá síla.“

 

Z provozního fotografem

Od dětství ho to táhlo k focení. Ale na první foťák si vzpomíná jen matně. „Byl to nějaký ruský foťák,“ krčí neurčitě rameny. Zato s láskou vzpomíná na to, jak si jako kluk školou povinný prošel fotokomorou ve fotokroužku. 

Následovala střední a vysoká škola, ze které ale utekl do hudebního klubu Rock Café na Národní třídě, kde začal pracovat jako provozní. Ve dne byl „holkou pro všechno“, večer ožil a fotil kapely. Aaby se pořádně naučil řemeslo, absolvoval ještě večerní školu fotografie. 

V Rock Café strávil tři roky, během kterých začal fotit kromě muzikantů i propagační fotografie pro strojírenské či gastronomické firmy, posléze se rozjela spolupráce s různými časopisy. „A ty mě začaly posílat na festivaly nebo rozhovory s velkými hvězdami, které sem v devadesátých letech začaly jezdit.“

 

Mezi hvězdami

Tváří v tvář tak poznal Aerosmith, Metallicu, Ozzy Osbourna či Kiss. Od roku 1993 do začátku milénia nechyběl na žádném z velkých koncertů.

Pro Oldu to bylo krásné období. „Všechny ty kapely, které jsem od dětství poslouchal, jsem najednou viděl zblízka. Byly to hezké časy. Ale stačilo mi to. Intenzita koncertů už pro mě byla moc velká. A také z ekonomických důvodů jsem pak byl nucen změnit způsob obživy,“ říká bez patosu.

Vrátil se tak do dob, kdy pro něj bylo focení koníčkem. Jen na film si pro sebe tvořil lepší fotografie. Za nějaký čas se ale oklikou dostal opět k pracovnímu focení.

 

Přišel jsem, vyfotil jsem…

S ředitelkou Tamtamů Mirkou Kroupovou se znal už nějaký ten pátek. „Potkali jsme se v Rock Café, pro které Mirka také na začátku devadesátých let pracovala. Pak se naše cesty rozešly. A setkaly se opět na pohovoru, kde proti mně seděla Mirka. Z té práce tehdy nakonec nic nebylo, ale asi za rok nato založila Tamtamy a chtěla nafotit reportáž z nějaké konference, tak mi zavolala. Přišel jsem, vyfotil jsem… A zůstal jsem..“

Prvním úkolem bylo nafotit zaměstnance, pak se zúčastnil veletrhu pracovních příležitostí, kde byly přítomné i Tamtamy, postupně fotil reportáže všude, kde figurovaly Tamtamy, Nové horizonty či OZP Akademie.

 

S nohejbalem až do první ligy

Když Olda mluví o tom, že je tělesně postižený, neříká to s lítostí. V jeho hlase necítíte ani ironii. A vlastně ani jakoukoli jinou emoci. 

„Že by mě něco v životě kvůli ruce omezovalo? O ničem takovém nevím,“ odpovídá bez zaváhání. Ale pak přece jen jednu věc jmenuje. „Je však pravda, že bych si třeba rád zahrál volejbal. To jediné nejde.“

Od dětství hrál proto nohejbal. Dostal se až do první ligy. „Opět jako ve škole jsem byl i v tomto sportu takový lepší průměr. A nikdy jsem se s nějakým pošklebováním nesetkal. Ani u protihráčů, ani u publika. Jo, až na jeden případ. To bylo, tuším, v Budějovicích kolem roku 1985. Někdo z publika měl blbou narážku. A protihráči ho hned usměrnili, ať toho nechá. To bylo od nich hezký.“

 

Víc holek

O levé ruce mluví jako o pomocníkovi. „Používám ji tak na dvacet až čtyřicet procent. Ale při běžných činnostech už mi to ani nepřijde. Když fotím, držím si ho pravou rukou, spoušť je také na pravé straně, takže levou si foťák jen podpírám. Když myji nádobí, talíř také držím v pravé ruce, mobil držím v pravačce, auto také řídím normálně. Dokonce mi nedali ani značku invalidy kvůli parkování.“

Otázky typu „Co by kdyby…“ tak Olda nikdy neřešil. „To jsou samé takové kdyby…“ Následuje šibalský úsměv. „Ale kdybych měl obě ruce stejně dlouhé… Třeba bych měl víc holek!“