Petra Helebrantová

Dvě vysoké školy s červeným diplomem?

Zadostiučinění, že se dokáži vyrovnat zdravé veřejnosti.

VERONIKA CÉZOVÁ

Už na základní škole neviděla moc dobře na tabuli. Postupně se jí zrak zhoršoval, přesto nebyla klasický integrovaný žák. Učitelé věděli, že špatně vidí, ohled ale nebrali. Ještě krušnější chvilky však na ni čekaly na gymnáziu.

Matematika, fyzika, chemie. Předměty, které dokáží pořádně potrápit i zdravé studenty. A teď si představte, že sedíte v lavici a vůbec nevidíte na vzorečky ani výpočty, které na tabuli zuřivě zapisují profesoři.

„Scénář u všech těchto předmětů byl stejný. Přišla jsem domů a do noci jsem samostudiem doháněla celou látku. Tehdy jsem také poprvé pocítila chuť utéct do speciálního školství.“

Noci strávené nad knížkami však Petru utvrdily v tom, že chce lidem dokázat, že se umí prosadit i se svým handicapem. „Už tehdy jsem cítila, že když do toho dám všechno, začne se mi dařit a vrátí se mi vynaložené úsilí.“

Vystudovala hned dvě vysoké školy. Speciální pedagogiku a ve třetím ročníku přibrala ještě psychologii na filozofické fakultě.

„S tím svým handicapem jsem věděla, že speciální pedagogika bude vhodná už jen proto, abych této oblasti pořádně porozuměla, abych mohla pomáhat ostatním. Psychologie se pak v mnohém propojovala a hezky předchozí znalosti doplňovala.“

 

Splněný sen. Napotřetí

Studium psychologie však mělo ještě jiný rozměr. A vlastně daleko důležitější. Dokázat si, že se tam dostane. „Hlásilo se dva tisíce lidí, brali padesát. Dostat se tam je i pro zdravého člověka skoro nereálné.“

Petře se sen splnil. Napotřetí. „Do té doby neměli zkušenosti s nevidomými studenty, a tak pro ně bylo obtížné porozumět mým specifickým potřebám. Jeden rok jsem měla u přijímaček třeba grafické obrazce, které šly úplně mimo mě.“

Do třetice všeho dobrého. A pro Petru to platilo dvojnásob. „Byla jsem šestá! Vnímala jsem to jako obrovské zadostiučinění, že jsem to zvládla. Obě školy navíc s červeným diplomem. Tedy, nejsem člověk, který by si na to potrpěl. Znamenalo to však pro mě satisfakci, že se zdravé veřejnosti dokáži vyrovnat. A že jsem ještě o kus lepší.“

Když se zpětně ohlíží za dobou studia, vnímá ho jako úspěšné. „Ale samozřejmě bylo i plné překážek, nervů, energie… Zkrátka nedostatečně přizpůsobené studium nevidomému. A přitom jsem studovala stejně jako ostatní, jen jsem potřebovala patřičnou podporu a porozumění.“

Střet s realitou otevřeného pracovního trhu byl hodně tvrdý. „Ale možná jsem přece jen měla výhodu, že o zrak přicházím postupně, takže jsem tušila, že to bude boj.“

 

Otevřený uzavřený trh práce

Nakonec zjistila, že otevřený trh práce je pro ni uzavřený. Hlásila se na telefonické krizové linky, kde předpokládala, že by se se svou kvalifikací mohla uplatnit nejlépe.

„Žádná pražská linka, na kterou jsem se hlásila, mě ale nevzala. Několikrát jsem slyšela, že můj zrakový handicap je překážkou. Nebyli si to zkrátka schopní zorganizovat jinak.“

Ze stále stejných negativních odpovědí byla rozčarovaná. „Přesto jsem věděla, že nechci skončit v chráněných dílnách na typických pozicích pro handicapované. Po mnohém odříkání a dokazování si jsem se nechtěla stát košíkářkou či masérkou.“

Místo našla až v Tamtamech na pozici vytváření databází sociálních partnerů. Jejím úkolem bylo zajišťování stáží pro neslyšící. Dva měsíce poté ji oslovila ředitelka Mirka Kroupová s nabídkou na místo psycholožky a lektorky měkkých dovedností. Kromě lektorování začala kurzy také organizovat. Od toho byl už jen krůček k založení OZP Akademie, kterou teď řídí.

 

Úklid? Nemám ho ráda

„Jsem člověk, který není schopen ustrnout. Proto jsem byla šťastná, když jsem viděla v Tamtamech možnost seberealizace,“ říká Petra o sociální firmě, která se zaměřuje hlavně na úklid.

A co Petra a úklid? „Nemám ho ráda,“ odpovídá automaticky se smíchem. „Zato si potrpím na specifický pořádek – v datech. V online prostředí vyžaduji stoprocentní úklid. Na to jsem pedantka. Pro nevidomého je totiž už z podstaty pořádek ve věcech – ať už na stole, nebo v elektronických datech – prioritou. Pokud ho nemáme, nikdy nic nenajdeme, protože na to zkrátka nevidíme. Proto je důležité, aby každá věc měla své stálé místo.“

Tři roky v Tamtamech pro ni znamenaly zároveň tři obrovské úspěchy. Sociální firma získala certifikát Spolehlivá veřejně prospěšná organizace, v roce 2014 byla Petra oceněná jako Zdravotně postižený zaměstnanec roku a v listopadu 2015 si Tamtamy odnesly ze Senátu titul nejlepší neziskovka v kategorii malých neziskových organizací.

A právě Neziskovka roku dala Petře zabrat nejvíce. Když na internetu našla tuto soutěž, neváhala a Tamtamy zaregistrovala.

„Jakmile ale Mirka viděla všechny ty složité formuláře, zděsila se. Něco mi však říkalo, ať se nenechám odradit. Věděla jsem, že když se do toho pustíme, můžeme uspět. S Mirkou to totiž máme tak nastavené. Já jsem tím motorem – věci rozjíždím, Mirka pak přijde se svým pohledem, řadu věcí mi proškrtá, přidá nějaký nápad, já nakonec doladím, “ popisuje pracovní symbiózu Petra.

Během finálového kola měly přesvědčit porotu, že mají na zlato. Mirka udělala pěknou grafickou prezentaci, jenže…

„Na přípravu bylo málo času, a tak jsem začala propadat panice. Říkala jsem si: Co já tam asi budu říkat, když na tu prezentaci nevidím?“ popisuje s humorem sobě vlastním Petra. „Tak jsme si prezentaci udělaly formou dialogu, přidaly trochu humoru, odlehčily to a snad i to zabralo.“

Podobně vyzrály i na školení v Praze 10 na komunikaci s handicapovanými. Prezentace v PowerPointu měla 78 slidů. „Z prezentace nikdy nic nevyčtu ani u sebe na počítači, natož na tabuli. Písmo zkrátka nezaostřím. Už jsem se tedy viděla, jak mě tam z toho klepne.“

Mirka se nakonec na školení pasovala do role moderátorky. Padesáti lidem – převážně úředníkům a lidem z neziskovek – tak s Petrou formou dialogu představily, jak komunikovat s lidmi jak se smyslovým, tělesným, psychickým či mentálním handicapem.

 

Ta nevidomá je ale chytrá…

„Mirka mi kladla otázky typu: Petro, jak bys jako psycholožka rozdělila psychická onemocnění? Jak se to projevuje v praxi? No a já vzhledem k tomu, že mám výbornou paměť, jsem odpovídala. A setkalo se to s obrovským ohlasem.“

Po školení Petře kolegyně tlumočila, jaké zhodnocení slyšela od jedné účastnice. „Ta nevidomá Petra… Ta je opravdu chytrá…“ Říkala to s úžasem.

„Vím, že mě tím chtěla kolegyně potěšit, ale musím říci, že mě to spíše mrzelo. Je to typický obraz reality – když nevidím, lidé ke mně přistupují jako k méněcennému člověku. Vzhledem k tomu, jak tato prezentace probíhala a že jsem erudovaně mluvila o různých handicapech a odpovídala na všechny Mirčiny všetečné otázky, snad už bylo patrné, že sice nevidím, ale to je tak jediné, co mě omezuje.“

Petra s Mirkou jsou tedy na první pohled sladěná dvojka. Ale jak už to tak v životě bývá, i ony se musely hledat.

 

Pryč s chaosem!

„Když jsem přišla do Tamtamů, říkala jsem si, že tady nebudu moci pracovat. Byl tam na mě hrozný chaos. Informace se efektivně nepředávaly, data se řádně nezpracovávala… Navíc jsem měla zpočátku pocit, že Mirka ani nechápe, proč to chci změnit, že vnitřně necítí, že jsou změny potřebné. Hodně jsme si toho tak musely vyříkat. Ocenění, která jsme získaly, nás tak hodně posunula. Ve věcech je pořádek, postupy se zformalizovaly, chaos vymizel. I Mirka sama vnímá, že to má konečně štábní kulturu.“

Hledaly se. A našly se. Petra přiznává, že to trvalo dlouho. Ale i přes pár krizových momentů bylo důležité, že nakonec našly společnou řeč. A nyní jsou i zajedno, kam má sociální firma směřovat.

„S Mirkou řešíme strategické věci, rozvoj naší sociální firmy. Ale samozřejmě je stále spousta věcí ke zlepšení. Do budoucna bych ráda zaměstnala v OZP Akademii například více lektorů s handicapem.“