Sára Kovaříková

Bez prášků bych byla zavřená v klecovém lůžku na psychiatrii

VERONIKA CÉZOVÁ

Lithium, stabilizátory nálad, antipsychotika, léky na štítnou žlázu, na urgentní inkontinenci… Čtyřiatřicetiletá Sára Kovaříková soustředěným pohledem zkoumá průhlednou plastovou nádobu s oranžovým uzávěrem. „Jo a ještě tady mám hypnotika, neuroly, antidepresiva… Celkem každý den beru devatenáct prášků.“

Tolik? Otázku nemusím ani vyslovit nahlas. „Já musím,“ říká zodpovědně. „Stačil by výpadek jediného léku a totálně by mě to rozhodilo. Proto s sebou nosím toto záchranné vajíčko,“ třepe s nádobou. „Kdyby se mi udělalo zle, mám je hned po ruce.“

Prohlížím si vajíčko. Všechny léky vypadají tak podobně… „Neplete se vám, na co si který vzít?“ „Za ty roky už to znáte,“ mávne rukou.

 

Jako na horské dráze

Sáry diagnóza je duální. „Znamená to, že mám hned dvě hlavní diagnózy. První je bipolární afektivní porucha a druhá je emočně nestabilní hraniční porucha osobnosti. Navzájem se tlučou. Například u bipolárky se u mě střídá mánie s depresí. Život mám jako jízdu na horské dráze.“

Bere si do ruky papír a tužku a kreslí mi pro lepší pochopení graf. Uprostřed kreslí linku NORMÁLNÍ, nad ní se objevuje HYPOMÁNIE a ještě o kus výš MÁNIE. V dolní části pod „normálem“ zase kreslí SUBDEPRESE a ještě o kus níž DEPRESE.

„Zrovna teď se nacházím v hypomanické fázi,“ vysvětluje a začíná rozhazovat rukama. „Člověk je zrychlený, energický, má zrychlenou psychomotoriku, zrychlenou řeč, myšlenkový trysk, nejíš, nespíš… A tak, no,“ dodává už o poznání klidněji. Kdyby byla ve fázi mánie, popisuje, že by byla „jako na perníku.“

Sára se často nachází ale i v dolní polovině papíru. V subdepresi. To je pak rozladěná, otrávená, nic jí nezlepší náladu, je jí nevolno. „V téhle fázi bych za vámi asi na rozhovor nemohla jet. Stejně tak v této fázi, ve které jsem na den dva párkrát do měsíce, nejezdím do práce.“

 

Pod dekou 

Deprese podle ní přijde vždy, když to nejméně čeká. „Jsem v pohodě a pak bum. Na týden upadnu do depresivní fáze. To pak zhruba jednou za čtvrt roku doma ležím, neumyji se, nevyčistím si zuby, nenajím se, nenapiji, nedojdu si na záchod, nesnesu světlo a hluk, je mi hrozná zima. I kdyby bylo v místnosti padesát stupňů, pořád se budu klepat. A tak jen ležím pod dekou. Tak je mi nejlíp.“

Bipolární afektivní porucha toho tedy do Sářina života nepřinesla zrovna málo. Ani druhá porucha – hraniční porucha osobnosti – ji rozhodně nešetří. „Typickým rysem hraničky je sebepoškozování. Jsou ale různé formy. Někdo se řeže, pálí cigaretami, střepy… A já jsem měla několik otrav alkoholem.“

Do psychiatrické léčebny se podívala několikrát. „Poprvé to bylo ve 23 letech po psychotickém paranoidním ataku. Měla jsem narušený kontakt s realitou. Slyšíš, vidíš, věříš něčemu, ale ve skutečnosti to tak není. Myslíš si, že tě někdo sleduje, chce tě unést, zabít…“ 

Při jejím druhém pobytu jí bylo pětadvacet. A o rok později přišel pokus o sebevraždu. Jak to Sáru napadlo? „Jen tak,“ krčí rameny. „Chtěla jsem se ujistit, jestli ještě žiju.“ 

Vzala si k tomu prášky. Ty nejnebezpečnější. „Lithium. V nízké koncentraci lék, ve vysoké prudký jed. Beru čtyři denně. A stačí si jich vzít šest a může být po tobě.“

Při pokusu o sebevraždu netroškařila. Nevzala si jich šest, ani šestnáct. „Asi padesát,“ říká věcně. Našel ji bývalý přítel. „Přišel ke mně a přerušil mi můj tok příjmu,“ směje se. „Z plné lahvičky se sto tabletami jsem jich stihla do sebe vyklopit přes padesát.“

Na sucho? „Neee! Zapíjela jsem je. Vodkou.“

 

Sodovka za sto devadesát

Už od dětství cítila, že je jiná. Co bylo ale tím zlomem? „Prášky a chlast,“ říká otevřeně. Emoční výkyvy tlumila prášky, ke kterým měla jako zdravotní sestra snadný přístup. „A když mi nestačily prášky, pila jsem na to vodku.“

V devatenácti poprvé navštívila psychiatra. V době, kdy chodila s milionářem. A byl to on, kdo jí otevřel dveře mezi smetánku. Mezi zlatou mládež.

„Zlatá mládež nemá žádné starosti. Má zlaté kreditní karty a auta za miliony. Jenom si užívá.“ Sáry přítel měl aut hned několik. A hodnota pět milionů u několika z nich nebyla výjimkou. 

„Když jsme se proháněli v ulicích, všichni se za námi otáčeli. A to se mi sakra líbilo,“ směje se. Ale jako by v tom smíchu byla už pachuť tvrdého vystřízlivění. 

„Vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži, ale už bych do toho nikdy nešla. Pro takového kluka jsi jen holka na okrasu. Lehce obměnitelná. Takhle,“ luskne prsty. „Něco se ti stane a přijde jiná.“

Za noc dokázali utratit i tři sta tisíc. Za co? „Chodíš do těch nejluxusnějších podniků, kde se platí drahý vstup. Takových neveřejných klubů je spousta, jeden třeba na Vinohradské. Je tam tajný vchod a ještě musíš znát heslo. A jen sodovka tě stojí sto devadesát korun.“

 

Hledá se invalidní důchodce

Než se dostala do sociální firmy Tamtamy na pozici úklidové pracovnice, vyzkoušela si role asistentky pedagoga u dětí s poruchami autistického spektra, asistentky nevidomých a lidí s mentálním postižením či aktivizační pracovnice.

Nejdelší praxi měla jako ošetřovatelka. „Čtyři a půl roku jsem pracovala s úžasným šéfem, který mi sestavil individuální pracovní plán. Pak ale odešel a místo něj přišla šéfová, se kterou jsem si nesedla. Nemoc si mi začala zhoršovat, stále jsem marodila, a tak mě vyhodila.“

Půl roku byla doma. Dala se dohromady a pocítila opět obrovskou chuť pracovat. „V tu chvíli jsem objevila inzerát Tamtamů, že hledají invalidní důchodce a mezi nabízenými pozicemi byly i chůvy.“

To Sáru nakoplo. A k této pozici se upnula. „Moje nemoc se ale začala zhoršovat a já jsem si to neuvědomovala. Přišla jsem na pohovor a nevzali mě. Ani na úklid. Že prý uklízet nechci, tak mě do toho nebudou nutit. Já jsem totiž tak stála o to být chůvou, že jsem řekla, že úklid nemám ráda…Silou vůle jsem se tam ale nakonec protlačila. A hned jsem se osvědčila.“

Našla si tedy k úklidu pozitivní vztah? „Ne u sebe doma,“ směje se. „U zákazníků mě to naopak baví. Tam to dělám pro někoho a vím, že mám zodpovědnost.“  

A doplňuje, že jí bylo nakonec jedno, jakou práci dostane. „Vzhledem k mé nemoci potřebuji v životě režim a řád. Proto mi nejde o peníze ani o práci samotnou, ale o ten pocit, že vím, že musím vstát, nějak vypadat… A hlavně o kolektiv.“

Koordinátorka úklidových pracovníků Irena a ředitelka Mirka. To jsou dvě osoby, které jsou Sáře v sociální firmě nejbližší. 

„Doslova na nich visím, mám holky moc ráda. Kdykoli jsem nemocná, dám vědět, že je mi zle, nikdy není problém a mohu zůstat doma, jak dlouho chci. Opravdu si moc cením tohoto vstřícného přístupu.“

Mám na víc než na koště!

Na rovinu však říká, že s koštětem a hadrem nechce zůstat moc dlouho. „Už od začátku v Tamtamech chci všem dokázat, že mám na víc než jen na koště. Stále holkám říkám, že jsem chytrá, chci zkusit jinou, lepší práci… Ale překážkou je můj zdravotní stav a výkyvy nálad,“ říká smířlivě. 

„Často mi není dobře, to bych si v pozici chůvy nemohla dovolit. Stejně tak v lektorském kurzu, kde by bylo svoláno padesát lidí, bych nemohla nepřijít.“

Stát se lektorkou přesto zůstává její tajný sen. „Moc bych si přála aspoň občas vést školení. Třeba jednou za sto let a do toho stále uklízet. Ale aspoň si to zkusit,“ zasní se.

 

Játra, srdce, ledviny

Ráno co ráno si Sára i kvůli množství prášků uvědomuje, že nikdy nebude úplně „normální“. Počet léků totiž nestagnuje. „Naopak mi prášků stále přibývá. Ale ještě že je mám! Bez nich bych byla trvale zavřená v klecovém lůžku na psychiatrii.“

Devatenáct prášků má však i svou odvrácenou tvář. Vedlejší účinky. Sára má poškozené periferní nervy, špatnou koordinaci rukou, třes. 

„Hodně mě proto lékaři hlídají i po fyziologické stránce – játra, srdce, ledviny. Dokonce mi doktor říkal, že na to, kolik beru prášků, mám zatím výsledky jako zázrakem dobré, že jiní by už s takovým množstvím byli pod drnem. Já mám ale tuhý kořínek!“