Silvia Vlčková

Inzulinové pumpě jsem se bránila. Teď si už ale bez ní nedovedu život představit

VERONIKA CÉZOVÁ

„Maminko, tak tohle je vaše dcera.“ Psal se rok 2000. Silvia měla za sebou porod. Na prvorodičku překvapivě rychlý. Ještě překvapivější však bylo, že…

 „Přestože se Barča narodila o čtrnáct dní dříve, byla velká. Přímo obrovská. Měla pět kilo! Tolik běžně váží půlroční děti. Však se také na ni v porodnici všichni chodili koukat…“

Silvii i její dceři ihned odebrali krev, kterou poslali na rozbor až do Holandska. Cukrovku však testy nezjistily. „Doktorům to bylo ale přesto divné, protože takové děti se do té doby rodily jen diabetičkám.“

Rok a půl se Silvia starala o Báru, než přišel v jejím životě další zlom. Manželova nevěra. „A dozvěděla jsem se to ještě takovým způsobem…“ kroutí hlavou. „Volal mi brácha, který pracoval s manželem v hotelu, že mě asi podvádí. Když jsem na něj doma udeřila, řekl, že to dělá, protože si ho nevšímám. Samozřejmě to nebyla pravda. Manžel byl navíc ještě takové střevo, že dělal všechno proto, abych na to všechno sama přišla. Telefon nechával schválně tak, abych viděla smsky a podobně.“

Silvia se přesto zařekla, že manželovo chování bude brát jen jako výstřelek. Jako pomatení mysli. A nechala plynout život dál.

 

Rizikové těhotenství

Pár let nato se s manželem rozhodli, že zapracují na druhém dítěti. „To už jsem ale musela otěhotnět pod dohledem, protože jsem omdlívala a měla zvláštní stavy, takže když se zadařilo, od začátku jsem měla rizikové těhotenství.“

Ještě měsíc před početím druhého dítěte šla darovat krev. A lékařka ji odmítla s tím, že má cukrovku. „Nemohla jsem tomu uvěřit. Sama sebe jsem se ptala, jak jsem k ní mohla přijít. A až moje lékařka mi vysvětlila, že to bylo ze stresu z nevěry. Nedávala jsem ho sice najevo, ale vevnitř jsem ho těžce prožívala.“

A první naměřená hodnota cukrovky? Devět. „Což by nebyla katastrofa, ale dostala jsem se k jedné paní doktorce na Karlák… Byla sice špička ve vědecké oblasti, ale přišlo mi, že se se mnou nechce moc zabývat a dala mi rovnou inzulin. U Apolináře pak lékařům vrtalo hlavou, proč mám vůbec inzulin, když hodnoty cukrovky nejsou tak vysoké. A jak to tak zkoumali, přišli na to, že kdyby mi ta doktorka nedala inzulin, mohla jsem být celé těhotenství jen na dietě. Jenže jak člověk jednou dostane inzulin, už se to nedá vrátit.“

 

Inzulinová pumpa

Silvia se odmlčí a nevědomky si sáhne na bok a poodkryje krabičku, o které ví, že bude až do konce života jejím nejbližším spojencem.

Inzulinovou pumpu viděla poprvé na těhotné ženě. „Tehdy jsem se zařekla, že takovou krabičku já nikdy nechci.“

Do té doby si píchala inzulin do nohy. „Jenže postupem času jsem si vypíchala sval na noze. Měla jsem bouli, ale kvůli těhotenství jsem se do břicha bála píchat.“

Ještě když ji diabetička přesvědčovala, že inzulinová pumpa pro ni bude tím pravým řešením, stále odmítala. Ale týden „na zkušenou“ si krabičku přece jen vzala. „A po osmi dnech jsem paní doktorce na kontrole řekla, že už jí to nevrátím,“ směje se Silvia.

Pumpu, která jí nahrazuje funkci slinivky, má na sobě napojenou čtyřiadvacet hodin. Množství inzulinu je přesně nadávkované, takže se o nic nemusí starat.

„S krabičkou spím, když se sprchuji, jednu část odpojím, když jdu plavat, stále ji mám u sebe… Jediné, co musím udělat, je vyndávat a vyměňovat zásobník inzulinu. A měnit baterie. Ale na to všechno mě krabička sama upozorňuje.“

Ta „sranda“, jak ji sama nazývá, stojí sto tisíc korun, a musí ji schvalovat revizní lékař. „Teď, když mi je čtyřicet, tak pochybuji, že by mi to schválili znovu. Dávají to spíše mladším, tak do třiceti, pak je to problém. Za krabičku jsem tedy opravdu vděčná, bez ní si už život nedovedu představit.“

 

Dostatečně (ne)normální?

A jakou že to má Silvia přesnou diagnózu? V chorobopise má napsanou cukrovku I. typu. Ale vlastně to není úplně pravda. „Normálně je první typ od narození, druhý typ ve stáří, takže mi doktorka vysvětlila, že nejsem vyloženě ani jeden typ.“

Nejen proto, že je s diagnózou tak trochu „neukotvená“, nebere cukrovku jako svůj handicap. „Než jsem šla za vámi na rozhovor, ještě jsem se v Tamtamech ptala, jestli jsem pro tento rozhovor dost (ne)normální, dost handicapovaná, protože já se tak necítím,“ směje se.

 

Nevěra, šikana a syndrom vyhoření

Byly ale doby, kdy jí do smíchu nebylo. A není to ani půl roku. V listopadu k cukrovce přibyla další diagnóza. Syndrom vyhoření.

Ale pěkně popořádku. V roce 2005 se Silvii narodila druhá dcera Šárka. Manžel ji začal opět podvádět, takže se za další rok a půl rozvedli.

Silvia si našla kousek od bydliště brigádu. Nejdříve v jídelně, pak v obchoďáku. Cukrovka se časem stabilizovala. Ale jen do chvíle, než ji začala kolegyně šikanovat.

„A přitom jsme do té doby byly kamarádky! Ale nejspíš ji naštvalo, když jsem po pár letech oznámila vedoucí, že už nechci sloužit kvůli dětem noční směny. A bylo zle. Kolegyně si myslela, že už s ní nechci sloužit, a tak mi házela klacky pod nohy. A víte, co je paradox? Manžel i ona jsou střelci. Ti přesně vědí, kde je mé slabé místo, a tam útočí. A já jsem ještě takový hňup, že všechno říkám na rovinu a pak se to obrátí proti mně,“ říká se smíchem Silvia.

V obchoďáku nakonec vydržela celých sedm let. A právě ten poslední rok byl lepší než ty předchozí. Starší dcera Bára se dostala na vysněnou pedagogickou školu, mladší Šárka sklízela ve sportu jeden úspěch za druhým.

 

Jako blázen

Silvia si tak myslela, že i další den v obchoďáku bude jako každý jiný. Jenže toho dne přišla do práce a začala se chovat jinak.

„Jako blázen,“ říká bez okolků. „Já, jinak mírná povaha, jsem najednou začala hysterčit. A křičela jsem na kolegyni, že musím na záchod, že asi budu zvracet, že je mi špatně a že asi umřu.“

Nemohla dýchat, ve spáncích jí pulzovalo. „Ale i v tu chvíli jsem byla dostatečně při smyslech na to, abych myslela na děti, co s nimi bude.“

Cesta k doktorce vzdálená sedm zastávek jí trvala hodinu a půl. „Na každé zastávce jsem musela vystoupit, nadýchat se vzduchu…“ A u lékařky skončila s cukrovkou na hodnotě 23…

 

První zákazníci? Opilci

Syndrom vyhoření byl jen logickým vyústěním dlouhodobé frustrace. Silvii se jen při pomyšlení na obchoďák dělalo fyzicky nevolno. „Řekla jsem si, že už se tam nevrátím. Že tam nechci být do smrti, že tam nechci chodit jako ovce od rána do večera. Navíc mě tam už začali štvát i ti lidé. Když jsem přišla ve čtvrt na sedm ráno na službu, první, s kým jsem se setkala, byli bezdomovci a opilci. Pak jsem třeba stála u samoobslužných pokladen a vrcholem bylo, když tam nějaký chlap vykřikoval: Kde je ten slouha, co tu obsluhuje?“

Práce ji tak doháněla k šílenství.  Ve snu i markovala. „Lidé si často říkají: Pokladní, ta má lehkou práci. Nic nedělá, jen sedí za kasou. Ale když třeba každý den potkáte deset hňupů, kteří mají různé řeči, tak vám to rychle začne přerůstat přes hlavu.“

 

Konečně chůvou

Jakmile se dala zdravotně do kupy, odjela s kamarádkou do Brna na kurz chůvy. „Chtěly jsme si založit vlastní školku nebo dětský klub. Jenže ona stále pracuje v obchoďáku. A tak jsem si řekla, že zatím naberu sama zkušenosti. Zapsala jsem se na jeden server a za krátko mi přišla nabídka na pozici chůvy. Následovalo školení a pak mi v Tamtamech našli dvě děti, které jednou týdně hlídám. Ale trvalo to dva měsíce, protože jsem měla hodně specifické požadavky. Ale byli úžasní a vyšli mi vstříc.“

Specifickými požadavky má Silvia na mysli to, že učí od pondělí do středy odpoledne plavání. „A rodiče většinou chtějí hlídat celý den, ale to já zkrátka nemohu.“

 

Ty učitelkou nebudeš!

K dětem tíhla od dětství. Už ve školce prohlašovala, že jednou bude učit v mateřské škole. Odmalička byla manuálně zručná, šila, kreslila… A už ve druhé třídě pomáhala učitelkám v družině s prvňáčky. Zlom ale přišel na druhém stupni.

„Paní učitelka na základce mi dávala sežrat, že jsem Slovenka, měla vůči mně nepochopitelnou averzi a řekla mi, že nedovolí, abych se já někdy stala učitelkou.“

Táta na ten popud prohlásil, že když z ní nebude učitelka, ať se vyučí aspoň něčím, co ji uživí. A tak se dala na dámskou krejčovou. „Šít jsem nechtěla, přesto jsem nastoupila do továrny, kde jsem denně šila přes pět set manžet do pánských košilí. Vydržela jsem to měsíc.“

 

Instruktorka plavání

Oklikou se ale opět dostala k dětem. Začala jezdit na tábory jako instruktorka. „Tíhla jsem k dětem, věděla jsem, že mě naplňují a že to je ta moje cesta.“

Bylo jí necelých osmnáct let, když její táta narazil v Písnici u bývalého masokombinátu na inzerát u bazénu, že hledají pomoc k dětem. „Do té doby jsem dělala všechno možné – veslování, házenou, basketbal, plavání… Ale nic na vrcholové úrovni. Ale nakonec jsem se tam dostala a učila vrstevníky, což bylo vtipné.“

Vydržela tam rok, pak přišla další plavecká škola, u které byla dalších deset let. A na začátku milénia se narodila Bára, za dalších pět let Šárka.

A právě s mladší Šárkou, kterou časem začala doprovázet do Sokola v Riegrových sadech, šla jednou na trénink, když jí oznámili, že plavání brzo skončí, protože už nebudou mít instruktora. „Tak jsem si udělala cvičitele druhé a třetí třídy a vzali mě. A už čtvrtý rok děti učím.“

A není jich málo. Ve třech dnech zvládá devadesát dětí od čtyř do dvanácti let.

Jak rychle si stihla zapamatovat jejich jména? „Některá hned, po prvním plavání. To když mě něčím zaujmou, mají nějaké specifikum. Ale zjistila jsem, že podle plavek to není dobrý nápad. Na další trénink přijdou v jiných a jsem nahraná,“ směje se.

 

Anička, Maxi a Perlička

Třeba jedna holčička perfektně skáče do vody. A je to takový plaváček. „A když si řeknu plaváček, vybaví se mi Anička. Maxi má zase takové maxi baculaté tvářičky a je to skvělá akvabela.“

Netradičních jmen se skoro ve stovce malých plavců najde hodně. A jedním z nejkurióznějších je i Perla. „Maminka Angličanka, tatínek z Ostravy, zkrátka super kombinace,“ usmívá se Silvia. „Nevěděla jsem samozřejmě, jak jí říkat, ale tatínek mi poradil: Říkejte jí prostě Perlička. Ale vtipné bylo, když přišla poprvé mezi děti a já za ní zavolala Perličko. To se ostatní děti otáčely…“

 

Za snem zpátky na Slovensko?

Od pondělí do středy učí děti plavat, v Tamtamech hlídá sourozence, nově si přibrala jako samoživitelka i úklidy. „Dříve jsem měla vůči uklízečkám takový předsudek, že je to to poslední, co bych kdy chtěla dělat. Měla jsem to asi z toho obchoďáku – že na uklízečku se každý dívá zle, že je to nicka… Naštěstí v Tamtamech to na úklidech tak není. Ale přesto se k tomu musím vnitřně propracovat. Zatím uklízím jen v jedné firmě. Ale můj sen o školce zůstává. Na Slovensku mám totiž na vesnici babičku s obrovským domem, sestřenice je učitelka, já si nedávno udělala kurz chůvy… Věřím, že jednou to do sebe všechno zapadne a mně se ten sen splní!“