Veronika Jandíková

Přestala jsem se stresovat, že bych se měla uzdravit. A nemoc se zlepšila

VERONIKA CÉZOVÁ

„Všechno pro mě bylo nepříjemné, všechno jsem viděla hrozně černě. Všechno bylo špatné a já jsem byla ta nejhorší,“ hodnotí dnes už se smíchem osmatřicetiletá Veronika Jandíková. 

Na filozofické fakultě měla před sebou poslední rok studia psychologie. A najednou měla pocit, že o ni nikdo nebude stát, že po škole nenajde práci, že se sesype…
„A že mi nikdo nepomůže.“

Ze školní teorie věděla, že se s ní něco děje. „Tušila jsem, že to, co prožívám, není normální. Učili jsme se o duševních onemocněních velmi podrobně, ale mně přesto trvalo půl roku, než jsem si to přiznala a zašla k lékaři. Do té doby jsem se snažila s tím bojovat sama. Marně.“

 

Nikdo mě nechápe!

Veronika měla pocit, jako by se proti ní spiklo její okolí. „Rodiče se třeba vraceli domů a o něčem se bavili. Měla jsem pocit, že mluví o mně, jak jsem hrozná. A já přitom neslyšela žádná slova, jen jsem si to vykonstruovala…“

Vrcholem bylo, když se jednou na noc zamkla. Bála se, že by ji rodiče mohli vzbudit a vynadat jí. „Už v tu chvíli jsem věděla, že je to nereálné. Uvědomovala jsem si, že je to nesmysl, že jsou rodiče fajn, ale přesto strach převážil nad zdravým rozumem.“

S rodiči o svých problémech moc nemluvila, bála se je přiznat. Když se o to přece jen částečně pokusila, nevěděli, jak jí pomoci. „Mysleli si, že mi pomohou tím, že mě povzbudí. Ale já jsem to v té době brala, že mě nechápou a že je to jen další signál, že mě neberou vážně a nikdo mi nepomůže.“

 

Noční můra

Byly to až „hnusné potvory“, ze kterých se Veronice dělalo špatně od žaludku, které ji přiměly navštívit lékaře. „Toho rána jsem počkala, až rodiče odejdou do práce, a zašla jsem si k doktorovi. A ten mi potvrdil mou domněnku, že se jedná o psychickou poruchu - a to depresivního charakteru. Dostala jsem tenkrát jako první diagnózu „reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení“, která se pak během let několikrát změnila, protože některé potíže zcela neustoupily. Hlavně ty různé depresivně laděné únavy mám dodnes.“

Co bylo tím hlavním spouštěčem? Připouští, že nebyl jen jeden. „Příčin bylo asi víc. Bylo to období, kdy jsem psala diplomku, měla jsem před sebou spousty praxí, v rodině jsme řešili problémy se stavebním řízením, do toho babička šílela, že se rozvádí teta… Zkrátka se to všechno tak nějak nashromáždilo. A já bohužel v té době neměla kolem sebe ani žádné přátele, se kterými bych mohla problémy probrat. Na všechno jsem byla tak nějak sama.“

Když rodiče přišli domů, Veronika se jim svěřila s diagnózou. A jejich reakce? „Byli rádi, že léky zabraly. Že s nimi konečně ote vřeně mluvím. Bylo vidět, že se jim ulevilo.“

Po půl roce dopsala diplomovou práci, obhájila ji a úspěšně složila státnice. „Sice pod prášky, ale udělala jsem je,“ směje se. 

 

Do knihovny

Po škole hledala práci. Shodou náhod narazila na známou, která ji doporučila do Národní knihovny. Veronika nejprve jako brigádnice a pak na částečný úvazek zpracovávala údaje o autorech. Procházela databáze knih a hledala, jestli tam jsou údaje k jednotlivým autorům. Když tam nic nebylo, informace doplňovala ze slovníků a z internetu. 

„Byla to náročná práce, protože jsem dělala jednoho autora za druhým. Zvládla jsem jich šest až deset za hodinu. Když jsem pak odcházela odpoledne z práce, už jsem ani nevěděla, koho jsem dělala ráno. Vydržela jsem to dělat tak průměrně tři hodiny denně…“

S přestávkami v tomto tempu pracovala v knihovně šest let. A v mezidobí, kdy nebyla v knihovně, vypomáhala rodičům v grafickém studiu.

Cítila ale, že si chce vyzkoušet ještě něco jiného. Někde jinde. „Narazila jsem na inzerát, že v sociální firmě Tamtamy hledají grafika. Najednou jsem věděla, že přesně toto chci, že je to směr, kam se chci posunout. Líbilo se mi, že firma zaměstnává zdravotně postižené, že je to na částečný úvazek a že bych mohla pracovat i z domu.“

 

(Ne)normální od dětství

Některým kolegyním chvíli trvalo, než se v Tamtamech zabydlely. „Ale to nebyl můj případ. Já jsem si sice tu svou „diagnózu“ od doktora vyslechla až v pětadvaceti, ale jako (ne)normální jsem se cítila už na základce. Už tam jsem byla outsider. Ale těžko říct, jestli se mi spolužáci pošklebovali kvůli tomu, nebo kvůli ekzému.“

S kožními problémy chodila k doktorům měsíc co měsíc. „Brala jsem to jako svůj handicap. Byť to byl ekzém. Ale co jsem si s ním zažila! Na vlastní kůži jsem si prožila, co to znamená, když má člověk třeba problém vzít do ruky nějakou věc a ekzém na ruce hned popraská a začne to šíleně bolet.“

Léky a mastičky nezabíraly. Veroniky mamka i babička se přesto nevzdávaly. „Snažily se mě vyléčit, vyzkoušely snad všechno! A já jsem z toho najednou v pubertě byla už tak frustrovaná, že pořád musím zkoušet něco nového, že jsem
s tím prostě sekla. Přestala jsem na sebe všechno patlat, a tím se mi paradoxně ulevilo. Uklidnilo mě, že jsem se přestala stresovat tím, že bych se měla uzdravit.“

Jednoho dne si řekla, že už je jí jedno, že má ekzém. A ruku v ruce se smířením přišel klid a postupné uzdravování.

 

Pravidelné pauzy

Částečnou možnost práce z domova si Veronika i po dvou letech v Tamtamech pochvaluje. „Mám tabulku úkolů, kde mám přesně rozepsané, co jak hoří, co je potřeba kdy udělat. Když mám jeden úkol hotový, dám si pauzu. Nevydržím se totiž soustředit moc dlouho, rekord jsou dvě hodiny, ale většinou vydržím tak třicet minut, pak se musím protáhnout. Musím dbát na to, abych měla odpočinek pravidelný, protože když od počítače vstávám, kolikrát se mi zamotá hlava, mám mžitky před očima… Ale to zná asi hodně lidí, kteří mají nízký tlak.“

Pracovní dobu si určuje sama. Někdy pracuje brzo ráno, někdy večer. „A jindy zase přes celý den. Přestávky si dělám, jak potřebuji. Naštěstí už nejsem vázaná na to, že někde sedím několik hodin a pak přijdu domů a úplně odpadnu, jak jsem to zažívala v knihovně.“

 

Perfekcionistka

Když mluví o své práci, úplně září. A když mluví o všech detailech, rychle zjistíte, že je perfekcionistka. „Ale jak kdy a jak na co,“ říká rozvážně. „A také podle toho, jak mám zrovna energii. Protože ta u mě hraje asi největší roli. Když se mi jí nedostává, uprostřed práce odpadnu a mám pak problém ji dokončit.“

Nové webové stránky, které Tamtamy spustily v únoru, jsou jejím dílem. Ode všech za ně sklidila pochvalu. Stránky jsou přehlednější, mají svěží design. „Ale když se na ně dívám s odstupem, nejsem s tím úplně spokojená. Mohlo by to být i lepší…“

Nastupovala jako grafička, postupem času se ale začala orientovat i na web. „Absolvovala jsem kurz základů html kódování, chytlo mě to a v tom asi vidím i svou budoucnost. Webový svět je nekonečný, stále vás nutí učit se něco nového a to mě na tom baví nejvíc.“

Když se zanícením popisuje, jak něco napíše v html kódu a kouká, jak to vypadá na stránce, a když se jí to nelíbí nebo objeví chybu, a hledá ji… Člověk by podle zažitých stereotypů ani nechtěl věřit, že o tom mluví tato křehká dívka. „Hodně lidí tím překvapuji,“ přiznává Veronika. „Mám to v genech asi díky tátovi, který je původním povoláním programátor.“

 

Za studenty do škol

Přestože ji práce v „online“ světě naplňuje, ráda si odběhne i „mezi lidi“. „Kontaktovala jsem například sdružení Fokus, které v rámci projektu Blázníš? No a! seznamuje studenty s problematikou duševního onemocnění. Už jsem byla s Fokusem v první škole a bylo to příjemné, takže věřím, že budu moci jednou za čas s nimi za studenty chodit.“

S Petrou Helebrantovou, ředitelkou OZP Akademie, by se pak podobným způsobem ráda podílela na kurzu o duševních nemocech pro sociální pracovníky.

 

Andulky

Veronika o sobě tvrdí, že je samotářka. Ale sama nebydlí. „Mám hned dvě andulky, ty mi vynahrazují živé tvory,“ směje se. A jsou to právě i andulky, kterým jediným ráda uklízí. „Je z nich velký bordel, takže po nich musím uklízet pravidelně. Ale jinak já a úklid? S úklidem nemám moc společného, jsem na něj levá.“